Almost nothing

Anotace: Už mi z toho učení hrabe, potřebovala jsem pauzu. A tohle je její výsledek......

„Hej, barmane! Další rundu… a hned!“ zamával jsem před očima chlápkovi, kterému mohlo být přibližně stejně jako mě. Dál naléval vodku do skleněného panáka, ani se neobtěžoval zvednout hlavu.
„Slyšíš?!“ zvýšil jsem hlas v domnění, že mě neslyšel. Hudba hrála příliš nahlas, všude okolo bylo plno lidí, kteří se skvěle bavili, měli dobrou náladu a nic neřešili. A to mě na tom asi štvalo nejvíc. Jejich všudypřítomné bezstarostné výrazy. To, že si tam užívali, většinou ve společnosti svých drahých poloviček, a já tam seděl se svými dvěma dlouholetými kamarády a snažil se vypít tolik alkoholu, abych zapomněl…
„Do prdele, nedělej, že mě neslyšíš! Říkal jsem, že chci další chlast!“ sesedl jsem okamžitě z barové židle s plánem chytnout barmana za košili a rázně mu to vysvětlit. Jenže místo toho mě přestaly poslouchat nohy a já bych se nebýt Anthonyho odporoučel k zemi.
„Luku, sedni si, já to vyřídím,“ poplácal mě po zádech Glen a během pár vteřin stály před námi další kvalitní dvanáctileté whisky, mé vysvobození. Nebo mi to tak alespoň připadalo.
Prázdné sklenice jsem přestal počítat, když jsem došel k číslu čtyři. Postupně jich přibývalo, ale já neměl pocit, že by se něco zlepšilo. Spíš naopak. Bylo to čím dál horší. A ti dva, co seděli vedle mě každý z jedné strany, tomu absolutně nepomáhali.
„Víš, že vypadáš mnohem líp, než jak jsi vypadal, když si byl s ní?“ prohodil jen tak mezi řečí Anthony, se kterým jsem se poprvé potkal v prvním ročníku na vysoké. Od té doby už uplynulo přes deset let.
Spolknul jsem to, co jsem chtěl původně odseknout, a raději do sebe vyklopil dalšího panáka.
Když si ti dva odešli zakouřit ven před bar, klesla mi hlava na pult z drahého dřeva a chvíli jsem se snažil na nic nemyslet. Jenže to bylo mnohem těžší než by se mohlo zdát. Myšlenky, které se mi honily hlavou, se vždycky ubíraly směrem k ní. K drobné zrzce, jejíž modré oči byly i přes ty tři roky, co jsem se vedle ní skoro každé ráno probouzel, plné zvláštního odstupu, který se mi nepodařilo nikdy zcela odstranit, k jejímu vtipně tvarovanému hornímu rtu, k jejím občasným náladám, kdy jsem raději odklízel do zkušebny, aby ani jeden z nás neřekl něco, čeho bychom později litovali, nebo k tomu, jak mi občas ze skříně vytáhla tričko, oblékla si ho a pokaždé, když si myslela, že se na ní nedívám, si k němu přivoněla a tak přihlouple se usmála.
Miloval jsem jí. I přes to, jaká byla. Nebo možná spíš pro to, jaká byla. Nikdy jsem jí to ale nedokázal říct a možná proto si jednoho dne sbalila všechny věci a bez jediného slova odešla. Zbyl po ní jen prstýnek z bílého zlata, který jsem jí dal k narozeninám. Snažil jsem se jí volat, najít jí, obcházel jsem její známé, jenže nikdo o ní nic nevěděl. A tak jsem to jednoho dne vzdal. Zůstaly mi jenom vzpomínky.
Moji dva nejlepší kamarádi tu změnu uvítali. Jenže netušili, jak se doopravdy cítím. Neměli nejmenší tušení…

| I'm smiling but I'm dying trying not to drag my feet… |

„Luku?“
„Hej, Luku! Pojď, půjdeme domů,“ ozvalo se za mnou a já vzhlédl. Greg. Pomohl mi zvednout se ze židle a přehodil si mou paži tak, aby mě bezpečně, ale hlavně rychle dovedl ke dveřím podniku nedaleko mého bytu.
Začínala na mě jít dobrá nálada a já se smál i tomu, když kolem mě prošel muž v obyčejném černém kabátu a mluvil něco rychle rusky do telefonu. Moji společníci se zprvu smáli se mnou. Když jsme procházeli okolo klubu, odkud se ozývala hlasitá hiphopová hudba, dokonce jsem začal i tančit. Ale jakmile jsme došli na okraj parku, kde jsem ji poprvé uviděl, začalo být zle…

| 'Cause I'm shouting your name all over town… |

„Audrey! AUDREY!!!!!“
„Luku, uklidni se, prosím. Jsou čtyři ráno, nemůžeš tady takhle řvát!“
„AUDREYYY!!!“
„Gregu, udělej s ním něco!“ pustil mě Anthony a začal horlivě gestikulovat. Využil jsem situace a bezmyšlenkovitě se rozběhl do tmavé aleje smutečních vrb, kde nesvítilo žádné pouliční světlo. Plácnul jsem sebou pod ten největší strom a nahmatal jsem v černé kožené bundě nejnovější iPhone.
„Odemknout. Seznam volaných čísel… Seznam je prázdný. Sakra, kde to je?! … Seznam kontaktů. Adam, Alaric, Arleen…. Audrey! Tady to je!“
Ohlídnul jsem se, jestli jsem pořád sám. Ano. Ti dva pobíhali po celém parku a sháněli mě. Vítězoslavně jsem se zasmál a vytočil ono číslo. Choval jsem se jako dítě. Úplně…

| Dialed her number and confess to her
I'm still in love but all I heard was nothing … |

Nevím, co mě po potom popadlo. Asi to bylo tou whisky a tím vším okolo, že jsem se ocitl na úplně opačné straně parku. Bylo to jako v nějakém špatném snu. Začínalo mi to všechno docházet.
Nechce se mnou mít už nic společného. Je konec. Naprostý konec a já už to nedokážu vrátit zpátky. Proč jsem něco nezačal dělat dřív, než odešla? Jsem vůl. Měl jsem jí říct, co k ní cítím. Teď už je to zbytečný.
… a najednou stojím na kamenné zídce mostu přes řeku protékající skrz třetí největší město v Irsku a přemýšlím…

| If she sees how much I'm hurting
She'll take me back for sure … |

***
Seděla jsem na kapotě svého BMW X6 a uvažovala, jestli tu cigaretu v puse doopravdy zapálit, když mi zazvonil telefon. Vytáhla jsem ho z kapsy a bezmyšlenkovitě stiskla klávesu pro přijetí hovoru.
„Audrey? Tady Greg. Kde teď jsi?“ vychrlil na mě z druhé strany mužský hlas jednoho z kamarádů mého bývalého. Vyndala jsem si cigaretu ze rtů a zastrčila jí zpátky do krabičky.
„Proč? Co se děje? Myslela jsem, že tenkrát jsi mi situaci vysvětlit dost jasně. Udělala jsem přesně to, co jsi mi řekl - sbalila jsem si svých pár švestek a odešla, abych mu nepřekážela v kariéře. Zpěvákovi kapely, které se slušně rozjíždí kariéra, neprospívá mít vedle sebe obyčejnou, upjatou právničku. Takhle jsi mi to řekl. Chtěl bys snad ještě něco dodat?!“
„Prokrista, mlč už! Udělal jsem chybu, ale jestli mě nebudeš poslouchat, doplatí na ní i Luke. Takže mě laskavě poslouchej…“ sjel mě ihned, jakmile jsem se nadechovala k pokračování ve svém naštvaném monologu. Když ale zmínil jméno mého bývalého přítele, zpozorněla jsem.

***

„Luku? LUKU!“
Jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že slyším její hlas volající moje jméno. Sen. Blouznění. To všechno ten zatracený alkohol. A to mi říkali, že právě ten mi pomůže na ní zapomenout.
Kecy. Všechno jsou to kecy. Každej tady mi lže. Už i nejlepší kamarádi. A na to já nemám nervy.
„Audrey, miluju tě. Jako nikdy nikoho. Ale… už musím jít, víš? Tohle prostě nezvládnu…“

***

Viděla jsem, jak přešlapuje na úzké zídce a celým tělem mi proběhl mráz. A pak už jen voda. Všude byla voda. Vrhla jsem se přes kamenitou zábranu dělící most od vzduchoprázdna, kudy se před vteřinou do hlubokého koryta řeky vrhl člověk, na kterém ležel celý můj svět.
„NEEEEEEEEEEEEE!“
Chtěla jsem tam skočit za ním, vytáhnout ho, pomoct mu. Ale zezadu mě chytly něčí silné ruce a nepustily mě ani poté, co z mostu skočilo druhé mužské tělo.
Dlouhou chvíli se nic nedělo. Všude bylo ticho. Byl slyšet jenom Gregův hlas snažící se mě uklidnit a můj hysterický brekot.
Když se najednou z vody vynořily dvě hlavy, rozběhla jsem se z mostu dolů ke břehu a pomohla Anthonymu vytáhnout Luka ven. Dýchal, jen měl zavřené oči a neskutečně mu drkotaly zuby.
„Luku, cos to jen udělal…“
Okamžitě jsem si sundala svojí koženou bundu a přehodila jí přes Lukovo klepající se tělo, které jsem záhy přitáhla k sobě. A tentokrát to nebyly Gregovy ruce, jež jsem ucítila na svých zádech. Podívala jsem se do těch jeho černočerných očí a snažila se vypadat tak vážně, aby si vzal má slova vážně k srdci.
„Tohle už mi nikdy nedělej, je ti to jasný?!“