Poslední škrábnutí

Anotace: ...

Dlaní něžně přejela po jeho krku, pak se sklonila a zuby ho jemně na to samé místo štípla, tiše zasyčel. Nenasytně si jí prohlížel, její světlou pokožku odrážející zapadající světlo, temné vlasy rozhozené nedbale po zádech, temně hořící jiskry vzrušení v jejích očích. Byla kouzelná a kouzelně nebezpečná. Dlaní přejela od jeho krku dolů a na chvíli zahákla prsty za okraj kalhot. Zvedla hlavu a na rtech jí hrál divoký úsměv. Rukou vklouzla pod kalhoty, hrdelně se zasmála a s přirozenou elegancí začala kalhoty rozepínat. Ve zbytcích světla se leskly její temně nalakované nehty, které tvrdě kontrastovaly s bělostnou kůží dlaní...

Sklouzla z postele a tiše se oblékla. Nepřítomně sledovala pokoj, naposledy se otočila a vrátila se zatáhnout zavěsy. Již byla tma. Vše bylo uklizené, otevřela kabelku a vytáhla rtěnku, přejela si jí v rychlosti rty, poté sebrala z věšáku klíče, vyšla ze dveří a v tichosti za sebou zamkla.

Bylo sedm hodin ráno, čas vzbudit děti a odvést je do školy. Uvařila si kávu a dětem čaj, poté je šla vzbudit. Poslušně se oblékly a šli snídat. Připravila svačiny a dala je dětem do tašek, políbila je na čelo a poslala do školy.
Posadila se na okraj postele a vytočila číslo, které si předem uložila do telefonu, její hlas zněl přirozeně nejistě, ale pevně.
„Dobrý den, jmenuji Elizabeth Grayová a chtěla bych nahlásit zmizení mého manžela.“ Dispečerka jí přepojila dál, mechanicky odpovídala předem naučené odpovědi na otázky. Ke konci rozhovoru byla naprosto přesvědčená, že netuší, kde je její manžel.

Právě v tu chvíli odemkla pokojská hotelový pokoj, nesla nové povlečení na pokoj s úmyslem vyměnit ho. Došla až k posteli a pak se zaseknula, host ještě spal. Rozhodla se, že ho probudí a proto na něj nejistě promluvila, když to nemohlo, strčila zlehka do něj, když ani to nestačilo přidala na síle. Ale stále nic, posedl jí divný pocit, něco nebylo správně. Pár vteřin bylo ticho a poté prořízl ticho výkřik.

Přijímala gratulace s tichou apatií. Soucit s osmadvacetiletou vdovou s jejími dvěmi dětmi byl nekončící. Diagnozou smrti se stala mozková mrtvice, která podle soudních lékařů, zaútočila tak rychle, že si její manžel nemohl zavolat pomoc. Sám v hotelovém pokoji, paralyzován zemřel. Naposledy se naklonila nad vystavenou rakev a zlehka natáhla hlavu. Překonala nutkání odhrnout pramen z čela na vystaveném těle jejího manžela. Šrám od škrábnutí by se nejspíše stále rudě leskl těsně u kořínků vlasů. Důstojně se uklonila, zády otočená k publiku jejího smutku jí na rtech přeběhl úsměšek. Otočila se a maska její tváře byla opět neproniknutelná. Přijímala kondolence, slzy skrápěla obě své tváře a objímala přátele. Tolik lidí, co jí litovalo, tolik lidí, co netušilo, že na dně rakve leží lahvička s otráveným lakem na nehty. Lak, který uvolňuje do krve jed, který zabíjí. Žena vhodila na rakev dvě bílé růže a sklopila závoj do čela a opustila hřbitov.