Hrací strojek

Anotace: O lidském neštěstí a vzácnosti života. Tady obyčejný hací strojek odbývá hodiny malé holčičce. Je to příběh ze života, může potkat kohokoliv z nás ...

Bylo mi dvacet sedm a začala jsem bezmezně toužit po svém dítěti. Začali jsme se o něj pokoušet, ovšem bezvýsledně. Po dvou letech se to konečně podařilo. Byla jsem těhotná a Petr měl takovou radost, že mě po celou dobu těhotenství jen hýčkal. Každý den se smál nebo usmíval, když byl moc unavený. Nosil mi dárečky, více pracoval, a pomáhal mi ve všech ohledech. Choval se více jako džentleman a každému na potkání oznamoval, že budeme mít miminko. Už od začítku sháněl různé věci, co budeme potřebovat. Po třech měsících se ovšem ukázalo, že mám v břiše mrtvé embrio. Petr byl velmi zklamaný a nesl to hůř, než já. Za půl roku se k nám štěstí znovu obrátilo a já opět přišla do jiného stavu. Manžel si mně hýčkal mnohem víc než poprvé a nenechal mě téměř nic dělat. Věci pro naše malé jsme si schovali, až nastane ta správná chvíle. Teď jsme je zase pomalu vytahovali zase ven a skládali do dětského pokojíku hned vedle ložnice, kam se nastěhuje, až se narodí. Ve čtvrtém měsíci nás doktor ujistil, že pravděpodobnost zemření v tak pokročilém stádiu je velmi nízká.

Už dva měsíce před termínem se mám začali hrnout dárky od všemožných lidí, takže jsme je neměli ani pomalu kam dávat. Věděli jsme, že to bude holčička se jménem Victoria. Já jí také koupila dárek. Nechtěla jsem jej ovšem pouštět dřív, než se narodí. Chtěla jsem, aby byla první, kdo to uslyší a také aby to bylo to první, co uslyší. Byl to malý hrací strojek. Měl jedinou chybu a to, že nebyl na baterky. Mně se ovšem líbil, a připadal mi nejvhodnější

Victorka se narodila dva týdny před termínem. Petr dorazil do memocnice jak nejrychleji mohl a nesl s sebou tu největší a nejkrásnější kytici bílých růží. Jen co naše maličká spatřila světlo světa, spustil podle mého přání ten strojek. Hrál nádherně a beze slov. Victorku rychle ukolébal a při jeho poslechu se klížily oči i mně

Naše malá holčička byla opravdu zvláštní dítě. Nevíme, zda-li to zapříčinil předčasný porod, ovšem popřít se to nedalo. Victorka totiž trpí zvláštní nemocí, které se říká Eumoritida. Máte při ní problémy s dýcháním, jemně poškozenou nervovou soustavu a časem značně ochabne i většina svalstva. Tahle nemoc je bohužel nevyléčitelná a když se s ní narodíte, zemřete nejpozději v patnácti letech.

O Viki jsme se starali jak nejlépe to šlo, a já jí každý večer pouštěla hrací strojek jako ukolébavku. Vychutnávali jsme si každý den, každou minutu, každičkou sekundu, kterou jsme s ní strávily. Byla nám pokladem. Znamenala pro nás vše, co jsme měli a každý její úsměv nám připomínal, jak je život vzácný. Čas běžel, Victorka rostla a hračka, kterou si tolik oblíbila, se časem opotřebovávala. Její strojek hrál ze začátku rychle, a pak stále zpomaloval. Mně přišlo, jako by pauzy mezi jednotlivými tóny byly její nádechy a výdechy a zvuky, které z něj vycházely zahánějí pryč tu mučivou bolest, která nás všechny svírala. Jednou večer, zrovna když šla spát, jsme zase spolu poslouchali krásnou hudbu, jenž se vznášela ve vzduchu. Tiše jsem poslouchala, jak má dcera unaveně oddychuje, když strojek přestal hrát. Ozval se poslední Victoriin vzdech a navždy usnula v hlubokém spánku. Dohrálo jejích třináct let života nevratne zpátky a já se slzami v očích naposledy políbila osobu, jenž mi byla nejdražší. Svou dceru, Victoriu Lamelovou mladší.



KONEC