Nevěra

Anotace: Krátký výplod a snaha o popsání pocitů. Upozorňuju, že to nemám z vlastní zkušenosti :)

Pohlédl jí do očí. Usmála se, nečekala od něj nic překvapivého. A on jí zničehonic, pomalu a přirozeně, jako kdyby celý ten večer směřoval k tomu jedinému okamžiku, políbil.
V tu jedinou chvíli se v ní vzbouřilo tolik různých myšlenek a pocitů, že vlastně nevěděla jak zareagovat. Co vlastně cítila?
Vinu. Měla přeci přítele.
Překvapení. Proč jí políbil zrovna v tuto chvíli? Proč ne dříve?
Touhu. Ten pocit se jí líbil.
Zvědavost. Kam by to došlo, kdyby ho nechala pokračovat?
Všechno se jí promítlo v hlavě během jediné vteřiny a ani nevěděla proč, snad proto, že to bylo tak nečekané, odtáhla se.
Nic neřekl, nezeptal se proč, jen se smutně pousmál a pokýval hlavou.
Srdce jí zběsile tlouklo. Měla strach prolomit tíživé ticho a napětí, které mezi nimi vzniklo. Ale co jí vyděsilo ještě víc, byl strach z toho, že ten okamžik mezi nimi je nenávratně pryč. Ztratila ho. Promarnila.
Nevěděla, zda to způsobila zvědavost z toho, co bude dál nebo ten strach ze ztráty, ale něco ji přimělo k tomu, že mu pootočila hlavu a políbila ho nazpět.
V první vteřině se dostavil pocit zadostiučinění. Dostala ho. Tohle nečekal. Pobavilo ji, jak bylo jeho překvapení znát na jeho polibku. Z prvotního šoku se ale velmi rychle vzpamatoval. Začal jí líbat s větší intenzitou. Překvapení vystřídala vášeň. Ochutnával ji pomalu, ale toužebně.
V hlavě nezbylo místo na výčitky. Existoval jen on a ona.
Položil ji na postel. Nepřestávala ho líbat. Měla strach, že kdyby jen na chvíli přestala, dohonily by jí pochybnosti.
Začal se jí dotýkat. Byla vzrušená. Přejel jí mráz po zádech. Teď to přijde. Byla si téměř jistá.
Ale on přestal. Dlouze se na ní zadíval a pak jí položil krátkou a jednoduchou otázku. „Opravdu to chceš?“
Touha se vytratila. Svou otázkou ji nutil k odpovědnosti. Jak by bývalo bylo snadné nechat se strhnout vášní a o ničem nepřemýšlet. Ale on se zeptal.
Pomalu se zvedla. „Promiň.“
Mlčení. Bála se otočit a podívat se mu do tváře. Tiše, bez jediného slova, si posbírala věci a odešla.
Venku se dostavila zloba. Proč se zeptal? Proč musel tu chvíli přerušit? A pak si to uvědomila. Nezlobila se na něj, ale na sebe. Byla moc zbabělá převzít zodpovědnost za svoje jednání. Ale nebýt jeho otázky, udělala by to. Podvedla by.
Zasloužila si pohrdání. Zasloužila si být sama.