Hraběnka z temnoty - část sedmá

Anotace: pokračování upířích pudů:D

Sbírka: Hraběnka z temnoty

Nevím jak dlouho jsem byla mimo. Všechno mi připadalo jiné. Všechno bylo najednou jasné. Viděla jsem jasněji a lépe než obvykle. Co se to semnou stalo? Mé reflexy byly rychlejší a vnímala jsem i to, co předtím ne. Viděla jsem i to nejmenší smítko prachu ve své komnatě. V krku mi vyschlo. Na jazyku cítím chuť něčeho nepopsatelného, hořkého a zároveň velmi lákavého. Cítím na svém krku obvaz. Nebyl to jen sen. Byla to skutečnost. Bože, proč to má paní udělala. Musím jít za ní, aby mi to vysvětlila. Zvedám se z postele, nejde mi to. Otočím se směrem ke zdi,ale strašně to bolí. Rozbrečím se. Nával všech emocí už mě drtí. Zjišťuji že i zápěstí mám obvázané. Najednou někdo zaklepe. Rychle si otřu slzy.
„Promiň.“ozve se mi za zády. Je to Martin. Ležím na posteli a pláču do polštáře. Nechci s nikým mluvit. Přemýšlím, že ani Isabelu vidět nechci. Chci, aby mi někdo vysvětlil co se semnou stalo, ale nechci to slyšet od ní.
„Jdi pryč.“řeknu a on pozná, že jsem brečela.
„Eriko, neplač. Budu se snažit ti vysvětlit, co se ti stalo. Ano?“ zeptá se mě a já nemohu přitakat a tak raděj odpovím: „Buď tak hodný.“
Jsem rozčílená, ale jsem ochotná poslouchat.
„Ale ještě než začnu, nechtěla by ses na mě otočit?“
„Nemůžu! Nejde to.“
„Tak tedy dovol.“řekne a chytne mé tělo opatrně do dlaní a otočí mě tak, ať na něj vidím. Setře mi slzy.
„Děkuji.“
„Víš, Eri, paní je to všechno velmi líto.“
Ironicky jsem se zasmála. Tak jí je to líto. To zrovna. Udiveně se na mě podívá, ale pokračuje: „Ona to tak nechtěla, ale tvá vůně prý nešla přehlédnout. Probudila si v ní krvežíznivou stvůru.“začal své vyprávění a pokračoval: „Nechtěl jsem, aby si šla do lesa, jelikož jsem věděl, že by ti Isabela nabídla nesmrtelnost, výměnou za svobodu. Chtěl jsem tě ochránit, ale ty si za ní sama přišla do komnaty a já tam s ní nebyl. Nemohl jsem tě ochránit i kdybych sebevíc chtěl. Nechtěl jsem, aby se s tebe stalo to co je ona. Měl jsem tě rád, když si byla člověk, nádherná a zranitelná. Teď už se můžeš bránit sama a mě k ničemu potřebovat nebudeš.“
Nechápala jsem absolutně o čem to mluví.
„Vysvětli mi prosím srozumitelně co mi to paní udělala a proč najednou vidím všechno jinak a dokonce cítím i to jak voníš.“
„Eri, chápej. Musíš mě víc poslouchat a číst mezi řádky.“ zasmál se a pokračoval: „Paní tě kousla, a vidíš jinak jen proto, že si prošla proměnou a je s tebe to co s paní – tedy upír. Víš co to pro tebe znamená?“
„Ne to tedy nevím.“
„Tak tedy: Tvé smysly se víc zlepšili. Ale přibila ti nová vlastnost a tou je žízeň po krvi. Dívej se.“
Nevěděla jsem co přijde, ale nějak jsem to tušila. Sáhl si do kapsy kalhot. Vytáhl malou dýku. Doufám, že neudělá to, co si myslím. Udělal to. Rozřízl si zápěstí. Napřímila jsem se. Cítila jsem jak mu krev vytéká z rány. Cítila jsem jeho krev ve svém hrdle. Chtěla jsem se zvednout. Chtěla jsem po něm skočit a napít se.
„Už chápeš Eri?“
„Ano, už chápu Martine.“přitakám mu. Zasměje se a drží si ruku na svém zranění. Už mě prý nechce trápit tak mě jen políbí na čelo a odchází. Jsem ráda, že mi to vysvětlil on a ne Isabel. Nechtěla jsem, aby mi znovu ublížila. Až se zotavím, tak za ní půjdu a zeptám se jí na to co je. Jestli mi to vysvětlí taky tak hezky jako Martin. Jedno vím jistě. Nechci ji vidět. Teď zatím ne. Konečně mi všechno zapadá. Teď už mi dává smysl i to, proč paní chodila o úplňcích ven a nebrala nikoho s sebou. Krk už mě skoro přestal bolet. Sedla jsem si a zadívala jsem se do krajiny. Zacházelo slunce. Dráždilo to mé oči, ale dalo se to vydržet. Najednou zase někdo zaklepal. Byl to znovu Martin.
„Promiň, zase tě přepadám, ale mám se jít dívat jak ti je. Paní se za tebou nechce jít podívat, protože se stydí za to co udělala.
„To je v pořádku Martine, ale je fakt, že tu teď někoho potřebuji. Zatím nevím jestli se můžu normálně hýbat. Bolest z krku mi prostupuje celým tělem. Je to normální?“
„Ano Eri, při tvém stvoření to normální je. Ještě tak den až dva tě to tak bude bolet a pak už to bude v pořádku.“
Mé oči prozrazovali dík. Pochopil to a seděl klidně v malém křesílku. Zadívala jsem se ke stolku.
„Copak je Eriko?“ zeptal se mě Martin.
„Nic, nic se neděje. Jen mám na tebe prosbu. Vytáhni prosím z kraje stolu můj deník s kresbami.“poprosila jsem Martina a on mě poslechl.
„Ty kreslíš?“zeptal se mě, jakmile mi podával můj deník. Chtěla jsem přikývnout, ale to co jsem udělala vypadalo trochu komicky. Něco jako zakroucení hlavou a kývnutí.
„Můžu se podívat.“ Dodal prosebně. Dovolila jsem mu to. Obdivoval mé kresby, ale najednou se zarazil..
„Copak se děje?“zašeptám.
„Kde si viděla tohle zvíře.“řekne mi a podá mi kresbu. Podívám se a on svírá ve svých nádherných rukách obrázek vlkodlaka.
„Pokud si dobře vzpomínám, tak ten vlkodlak vybíhal z hradu. A nebyl sám Ty o něm něco víš? Ty víš kdo to je?“zeptám se a jsem čím dál tím víc zvědavější.
„Víš jak jsem ti říkal o upírech. Pokud se nevyděsíš a nebudeš se mě bát, tak ti také něco povím o sobě.“řekne mi. Čeká mou odpověď.
„Ráda se o tobě dozvím něco víc.“řeknu a čekám, až začne s vyprávěním.
„Já byl to zvíře, které si viděla vybíhat z hradu, ale než mě přerušíš, neřeknu ti, kdo je ten druhý, kterého jsem pronásledoval. Musíš si dávat pozor na všechny a nikomu nesmíš věřit. Ale dále k mému vyprávění. Pokud se chceš o mém původu a o všem co se mě týká, dozvědět víc, musíš jít do knihovny královny Isabely a tam najdeš mou kroniku, kterou jsem si psal už téměř od malinka. Nechci ti to říkat tady, kdyby někdo poslouchal za dveřmi, ale věř, že se v té knize dozvíš velmi nevídané věci.“dovypráví Martin a já na něj jen nechápavě civím. Políbí mne. Nejprve na čelo a potom na ústa. „Neboj se ničeho má sladká malá upírko.“dopoví. Zvedá se, ale já ho chytnu za ruku. „Nechoď prosím ještě.“poprosím a udělám na něj svůj svůdně prosiví pohled.
„Dobře tedy, ale co tady budeme dělat?“zeptá se laškovně, ale než se stačí zvednout pro můj skicák políbím ho. Polibek mi opětuje. Začne se mě dotýkat. Vynechává místa kolem krku. Sedne si za mnou na postel. Líbá mne na rtech a hladí mne po břiše. Je to tak krásné, ale co když nás tu někdo uvidí? Vyčte to z mých očí, zvedá se a zamkne. Můj pohled říká děkuji.