Hraběnka z temnoty - část devátá

Anotace: Jak mi začlo jít o život

Sbírka: Hraběnka z temnoty

Rozhodla jsem se projít v zahradě. Přece jen začínala zima. Všude bylo bílo a všechny rybníky byli pokryté ledem. Rozhodla jsem se vzít Šejtana na projížďku. Nevím to sice jistě, ale podle Martinovi knihy je tři dny po sobě úplněk. Je to asi takhle: je den před úplňkem, úplněk a den po úplňku. Takže dnes zase budu mít chuť na krev. Jedu raději zpět, ještě je světlo. Trochu mě svědí kůže, ale to je tak všechno. Jsem člověk a jen v noci upír. Odsedlala jsem Šejtana. Jedna ze služebných mi řekla, že mě paní chce vidět. Je prý v zahradě. Jdu tedy do zahrady. Stmívá se. Už vychází i měsíc. Paní se prochází ve svitu luny mezi zamrzlými růžemi. Je úplněk. Bojím se, že mi Isabel znovu ublíží, ale je jako v transu. Jdeme vedle sebe mlčky zamrzlou zahradou. Je velmi chladno, ale mě chlad nedělá problémy od doby, co mě Isabela proměnila. Jsem chladná, takže větší chlad mi být nemůže.Ticho večera protrhne jen vlčí vytí v dáli. Vzpomenu si na malého Kargu. Kde je. Co asi dělá?.
Najednou se mě paní zeptá: „ Copak by si chtěla dělat dnes, je přece úplněk.“
„Nevím má paní, ale byla bych ráda, kdybyste dnes šla se mnou i Vy.“odpověděla jsem jí, aby se neurazila, jelikož jí na očích bylo vidět, že chce dnes lovit se mnou. Sice jsem chtěla jít sama, abych nenapáchala škody, ale nemohla jsem ji odmítnout. Navíc už jsem měla pořádnou žízeň. Vyšli jsme tedy z hradu a paní mě vedla po cestě, kterou jsem znala. Ocitly jsme se před kaplí. Neříkala jsem, že jsem ji tu špehovala. Raději jsem mlčela.
„Počkej tady Eriko, donesu ti potravu.“Řekla paní a neobtěžovala se počkat až něco řeknu. Za chvíli byla zpět i s kořistí. Nesla v rukou mladou dívku. Shodila ji na zem jako kus zvěře a odemknula kapli. Co se bude dít? To netuším. Vezme tu dívku a přiváže ji na ten obětní stůl. Já se jen mlčky dívám. Nechci přijít blíž. Zakousne se té dívce do krku. Pije krev a vidí, že já jsem taky hladová a i barva mých očí naznačuje, že mám hlad.
„Pij Eriko!“rozkáže
Zavrtím hlavou, jelikož nechci být zrůda. Donutí mě se napít.
Nevím, proč se k tomu stavím z odporem, když ta sladká tekutina je bez chyb..Zamilovala jsem se do lidské krve. Stává se ze mě krvelačná bestie. Kéž by se to nikdy nestalo. Jakmile máme obě dost, jdeme zpět k hradu. Paní letí, jelikož má křídla. Já za ní doběhnu o něco později do komnaty. Poděkuje mi a přikáže: „Nyní můžeš jít spát, dám ti volno. Jakmile se prospíš, sbal se, budeš se stěhovat do Lilieniné komnaty, ona se přestěhuje do tvé. Nyní jdi.“
Poslechnu a jdu se prospat. Jakmile se prospím začnu si balit. Nevím proč mi paní dala novou komnatu, ale nepídím se po odpovědi. Jsem ráda za její štědrost.
„Má paní, mám sehnat Lilien? Myslím, že o tom stěhování neví.“otáži se.
„Ano, běž jí říct, ale ještě předtím jí řekni, že ji chci vidět.“ Šla jsem jí tedy najít. Hledala jsem po celém hradě, ale nemohla jsem ji opět nikde najít. Prozkoumala jsem i pastviny, stáje a zahradu, ale Lilien nikde. Šla jsem to povědět paní.
„Má paní, nemohu Lilien nikde najít, hledala jsem ji všude, ale nemohu přijít na to, kam by mohla jít.“
„Kde jen může být! Ví moc dobře, že ji potřebuji. Ani se neuráčí přijít. To jí nedaruji.“řekne rozčíleně paní a já se pokusím ji uklidnit. Nereaguje.
„Okamžitě vypadni a nevracej se do té doby než ji najdeš!“rozkáže plna vzteku. Raději se nezdržuji. Omluvím se a jdu pryč. Jakmile zavřu dveře, vidím Lilien, jak jde směrem ke mně. Chodba je velmi dlouhá a tak jí jdu naproti.
„Paní se po tobě sháněla a ty za ní nehodláš přijít? Kvůli tobě jsem schytala vynadáno. Kde jsi byla?“hned jsem se jí zeptala trochu příkře.
Odbyla mě a řekla mi jen: „Není tvoje starost kde jsem byla a s kým jsem byla. A je mi jedno, že ti Isabela vynadala. Jí může být taky jedno co kde dělám.“
Začali jsme se hádat. „Proč se do mě navážíš? Lilien, co jsem ti udělala? Ty sama si mě sem dostala a teď mi děláš tohle.“řekla jsem s trochou smutku v hlase. Ona se jen drze zasmála a bez dalších slov do mě začala strkat. Bolelo to. Na dívku měla hodně síly. A taky měla dlouhé nehty.
„Ty jsi hloupá husa, víš to vůbec?“odpověděla mi ironicky. Strkala do mě dál. Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem se snažila bránit. Čím víc jsem se bránila, tím víc ona do mě strkala.
„Je to proto, že taková chudinka jako ty je k paní blíž než já. A to u ní sloužím už dost dlouho.“odbyla mě drze Lilien.
„Ale proč já? Já si nevybrala Isabelu jako paní, to Baron. Můžu snad za to, že si mě paní oblíbila?“řekla jsem Lilien, když jsem se vymanila z jejího sevření. Dodala jsem suše: „Moniku má paní přece taky ráda a taky ji zná dlouho. Je to tím, že jí chceš ublížit ty vlkodlaku.“ Lilien na chvíli přestala. Nevěřila svým uším.
„Jak víš co jsem?? Nikomu jsem o tom neřekla.“řekla mi.
„Je to tím, že si nedáváš pozor, když vybíháš z hradu.“odbyla jsem ji, ale ona do mě začala znovu strkat a já se snažila bránit jak jen jsem dovedla. Divím se, že paní nic neslyší. Nevolám o pomoc, nemělo by to cenu. Bráním se, ale Lilien je o hodně silnější než já. Jsme na chodbě vedoucí ke komnatě Isabel. Na celou chodbu vrhá slunce své paprsky přes malá okna.
„Nechápeš to Eriko? Ty jsi mi mohla pomoc Isabelu zničit, ale ty jsi proti mně a to se ti milá zlatá nevyplatí. Taky vím, že si z tebe Isabela udělá upírku, jež jí splní každé její odporné přání.“řekla výsměšně Lilien.
„To není pravda, nikdy jí to nedovolím“odpověděla jsem jí. Tím, že zrovna já jsem jí mohla pomoct zabít Isabelu mi vyrazila dech. Ocitla jsem se na stěně. Držela mě pod krkem. Nemohla jsem dýchat, snažila jsem se nadechnout, ale ona nepouštěla. Snažila jsem se její ruku oddělat od svého hrdla, ale copak to šlo. Z posledního dechu jsem se zeptala: „Proč chceš zabít Isabelu?“ Než mi odpověděla, kopla jsem ji a ona mě pustila. Znovu jsem mohla volně dýchat. Bohužel jen na chvíli. V momentě vyskočila ze země, kam se svalila. Držela mě za ruce. Opřela mě znovu o zeď a promluvila: „Přehlíží mě od té doby, co jsi nastoupila. Nesnesu to, vždy jsem byla její oblíbená služebná a jen se objevíš ty, hned jsem jako páté kolo u vozu.“
Odhodila mě kousek od sebe. Sbírala jsem síly. Bála jsem se co bude následovat. Hlavou se mi honily myšlenky jako: Zabije mě? Nechá mě žít? Došla ke mně. Smála se mé slabosti. Chytla mě pod krk a vší silou mě prohodila dveřmi Isabeliny komnaty. Než se paní, která ležela ve své posteli, stačila vzpamatovat co se děje, Lilien mě zvedla ze země, kde jsem spadla a s mířila se mnou k oknu. Držela mě pod krkem a já jen kopala nohama ve vzduchu. Paní seděla na posteli a civěla na dění, které se jí odehrávalo před očima. Lilien mě vší silou mrštila proti oknu. Umřu. Bylo to všechno strašně rychlé, ale než jsem dopadla na zem mě něco chytlo. Nechtěla jsem otevřít oči. Nechtěla jsem umřít. Ten kdo mě chytil padal semnou. Chytil mě a stiskl mě na své chlupaté hrudi tak, že jeho tělo padalo první. Poznala jsem, že mě drží Martin ve vlkodlačí podobě.„Drž se mě a nepouštěj!“zařval. Strachovala jsem se. Za chvíli umřu.
Ucítím náraz. Martin narazil tvrdě na zem. Byla jsem v šoku. Odhodil mě stranou. Otevřu oči,ale Martin běží zpět do komnaty paní. Až dolů ke mně jde slyšet její žalostný křik. Okamžitě se snažím jít k paní do komnaty. Musím ji chránit. Nemůžu. Náraz byl moc silný a já byla v šoku. Pořád byla zima, takže na zamrzlé půdě to bolelo ještě víc. Nevnímala jsem, že krvácím. Omdlela jsem. Probudí mě služka Aneta, která semnou třese tak silně, až se probudím. Ptá se co se stalo. Nic jí nevysvětluji. Místo toho ji poprosím: „Zaveď mě prosím za Monikou.“ Aneta mě poslechla. Přece jen byla o něco mladší. Monika mě ošetřila. Na její posteli v komnatě ležela Isabela. Nehýbala se. . „Moniko, co se stalo? Je paní v pořádku? Není mrtvá?“ptala jsem se Moniky, která se skláněla nade mnou. Zavrtěla hlavou a šla k paní s obvazem. Z velké rány na krku jí pomalu tekla krev. Já měla jen krvavá záda a ruce, ale jinak jsem byla v pořádku.
„Je už mimo nebezpečí, ale Lilien utekla. Lilien ji kousla. To že je vlkodlak už víš nebo se pletu?“zeptala se Monika.
„Ano vím. Snad se paní nic nestane.“odpověděla jsem. Upřímně řečeno jsem se o ni i trochu bála.
Paní se probrala. Za chvíli usnula znovu. Monika mi řekla, že teď musí odpočívat, když brzo bude oslava jejích narozenin.
„Tak já ji teda nechám odpočívat a pokud možno, až se probudí, řekni jí, že jsem tu byla.“