Autobus

Anotace: Nikdy nevěřte babičkám na autobusových zastávkách

Je ticho, pomalu se pohybuju potemnělou uličkou k nejbližšímu pouličnímu osvětlení, abych se mohl podívat na hodinky. Za pár chvil jsem se dostal na maličký plácek obklopený tmavými domy. Uprostřed dominovala špinavá lampa. Sem tam blikla a tím roztrhla směs tmy a mlhy. V tom šeru jsem sice docela špatně viděl, ale vystihl jsem si ten pravý okamžik, kdy lampa blikla a zaostřil jsem. „Sakra ..“ utrousil jsem s mírným klením „ teprve půl desáté, to je hnus!“ Odplivl jsem si, schoval hodinky s rukou do kapsy a vydal jsem se dál. Byla strašná zima, ráno jsem to tak nepocítil, ale teď „Brr fuj to je kosa, už mi začíná tuhnout nos, to je ale pitomý mráz.“ Raději jsem přidal do kroku s nadějí na rozehřátí těla. Mírně rychlým krokem jsem přešel ulici a došel k úzké, zasněžené silnici. Rozhlédl jsem se napravo, pak na nalevo. Neviděl jsem zhola nic. Pro jistotu jsem to zkusil ještě jednou, ale tak hustou tmu jsem fakt ještě nezažil. Chvíli jsem tam ještě stál než jsem se rozhodl přejít. S dobrou vůlí jsem si radši pohnul a zdárně překonal silničku. V tom okamžiku se z naprostého nic vynořila tmavá čmouha, proletěla kolem mě, čímž zvířila poměrně velké množství sněhu a zase zmizela v neproniknutelné tmě. „ Zase nějaký zkurvený zlíňák, prasata jedny!“ procedil jsem pod nosem a šel dál. Chvíli jsem bloumal okolo až jsem konečně našel sotva znatelné stopy nedávného chodce. „Zavěsil“ jsem se na ně a nechal jsem se vést. Štěstí stálo při mně a já jsem se dostal zdárně až ke spoře osvětlené autobusové zastávce. Přišel jsem blíž a před sebou jsem nahrnul nemalou kupku sněhu. Letmé světlo nad jízdním řádem mi prozradilo, že tak lehce mi tajemství řádu nevyzradí. Vždy když jsem přišel blíž zhaslo a při mém oddálení se opět rozsvítilo. Chvíli jsem tam potom jen tak postával a snažil se najít jakýkoliv fígl na přelstění světla. Na nic jsem ovšem nepřišel a tak jsem s účelem satisfakce užmoulal malou kuličku sněhu a se slastným výrazem ve tváři jsem obhodil světélko kuličkou. To, v záchvatu posledního bytí začalo nekontrolovatelně blikat, čehož jsem využil k útoku. Nestačil jsem však přečíst nic víc než pár podivných čísel motajících se po celém řádu. Pak světlo nadobro zhaslo. „ Sakra“ to jediné mi v té situaci pomohlo. Chvíli jsem pak stál a snažil se odhadnou čas. Když pak najednou něco slyším, a blíží se to! Podle zvuku to vypadá jako.. jako auto. Rychle jsem vytáhl ruce z kapes a netáhl ruku s hodinkami blíž k cestě. Pak se z temnoty odlouplo světélko a proletělo kolem mě. „Sakryš, půl desáté, jak je to možný, tak to mě olej?!“ V záchvatu jsem hodinky odstranil ze své končetiny a odhodil do tmy. „Kruci“ ještě naposledy jsem si ulevil a pak jsem se jen opřel o jízdní řád. „A sem v prdeli!“ zhodnotil jsem pak ještě svůj celkový stav. „ Hodinky nemám, nevím kolik je hodin, nevím ani kdy pojede ten pitomý autobus, všude kolem mě je jen podělaná tma a jsem hladový, sakra.“ Pak jsem už celkem v klidu zastrčil svou ruku do kapsy a tam jsem našmátral krabičku spartek a jednu jsem si vytáhl. Z druhé kapsy jsem si vytál sirky. Cigáro jsem si strčil do pusy a škrtl jsem zápalkou. Silný poryv větru ji však ihned zhasnul a já jsem se zmohl jen na „ do řiti“ Vytáhl jsem nato další sirku a v zákrytu rukou jsem opět škrtl. I tentokrát ji však vítr zhasnul a já opět zaklel „do prdele“ Už mírně zkřehlými prsty jsem se pokoušel zapálit cigáro třetí sirkou. A i když i to skončilo nezdarem a plamínek zhasnul, tak potom jsem se slovy kurva odhodil celou krabičku sirek do temnoty. Chvíli jsem tam jen tak podupával a tiše klel nad svým osudem. Začala mi být zima a tak jsem odhodil i cigáro, co jsem měl v ruce a schoval ruce do kapes. Pak jsem tam pár minut stát až mi něco zavadilo o prsty. Letmým pohybem jsem po tom máchnul a zachytil to. Vytáhl jsem to na povrch a začal v mírné temnotě zjišťovat totožnost předmětu. K mému úžasu to byl zapalovač! Vychrstl jsem další dávku nadávek za zahozené žváro a vytáhl následně další. Zapalovačem jsem velmi snadno zapálil cigáro a lačně jsem začal potahovat cigaretový dým. To mě uklidnilo a mírně jsem přimhouřil oči. Vychutnával jsem si svoji cigaretu a mírně jsem se i pohupoval. Zanedlouho jsem však popotáhl naposledy. Nepříjemný pocit zimy a stísněnosti se začal pomalu navracet a já jsem opět upadal do euforie. Byla mi opravdu velká zima a tak jsem si vytáhl celou krabičku. Nápis, který jsem si tam nedávno dal: „Jen jednu denně“ jsem rychle strhnul a zahodil. Pro jistotu jse si vytáhl dvě. Jednu jsem si zastrčil za prokřehlé uchu a druhou jsem si dal opět do pusy a zapálil. Jako předtím jsem i teď opustil tento svět a začal pomalu stoupat po nikotinových obláčcích. Mé očarování ovšem ukončil skřehotavý a vtíravý hlásek „Hej, panášku, nemohl bys to típnout, leze mi to do tváře.“ Jen stěží jsem otevřel oči a rozhlédl se před sebe. Stála tam shrbená stařena s velkou nůší na zádech. Podivně křivila hubu a zase začala: „Típni to, nemůšu dejchat.“ Jelikož jsem byl slušně vychovaný, stařenku jsem poslechl a se slovy „ovšem stařenko“ jsem cigáro zahodil. Stařena se na mě významně podívala a pokynula hlavou „No vidíš chlapče, še to jde. Díky mě jsi zas o něco zdravější.“ Mírně jsem se pousmál a poděkoval. Netrvalo to však dlouho a začal jsem mít zase chuť na jedno. Zoufale jsem se pral se svým svědomím, ale prohrál jsem. Musel jsem! Bylo to k neudržení a rychlostí blesku, i přez velký mráz, jsem si cigaretu vrazil do úst a ještě rychleji jsem si připálil. Stařena se na mě škaredě podívala a osopila se „ Kde ta mládeš spěje, přestaň, budu od toho smradlavá!“a podobné kecy vedla asi minutu než jse ji okřikl a poslal do míst, kam slunce nesvítí. Stařena jenom divoce zasyčela a mírně ode mě odstoupila, čímž se začala pomalu ztrácet v temnotě. Naneštěstí se zase vrátila, jakmile jsem dokouřil. Chvíli ještě hubovala, ale když viděla, že si ji nevšímám, tak toho nechala. Netrpělivě jsem začal přešlapovat a modlit se, aby autobus konečně přijel. Mezitím k nám přišlo dalších pár lidí a stařena se mezi nimi úplně ztratila. Pána vedle jsem se zeptal, kolik je hodin. Dozvěděl jsem se, že je skoro půl dvanácté. Zeptal jsem se ještě, v kolik hodin jede a když jsem zjistil že o třičtvrtě, tak mě radostí polilo horko. Jaké bylo moje zklamání, když jsem se dozvěděl, že autobus zapadl do sněhové zavěje a skupina lidí se ho snaží vyprostit. Strávili jsem čekáním ještě půl hodiny v mrazu na zastávce než k nám konečně dorazil autobus. Všichni se narovnali a na jejich ramenech praskly drobné kusy ledu. Autobus dokonce přirazil až ke mně. Začal jsem si mnou ruce, aby se rozehřály a já mohl najít drobné. Při otevírání dveří mě ovanul teplý závan větru a umožnil mi tak pohyb s nohou. Napřáhl jsme se ke vstupu. Než byste však řekli „Namazaný rohlík s máslem a medem“ přede mnou se najednou objevila stařena s košíkem a srazila mě do blízké závěje. Jakmile jsem dopadnul do sněhu, zima mě úplně ochromila. Nemohl jsem se vůbec hýbat! Jen jsem se mohl dívat, jak stařena nastupuje do autobusu a sní další lidé. Nikdo si mě vůbec nevšiml! Baba jedna si sedla co nejblíže k oknu abych na ni když tak viděl. A taky že jo! Tiše jsem ji záviděl. Ale ne moc dlouho. Za pár chvil jsem pak jen mohl pozorovat mizející záblesk, který se okamžitě ztratil ve tmě. A já jsem se tam ocitnul úplně sám, bez nikoho, samotinký, neschopný pohybu či jakéhokoliv podobného činu. Zůstal jsem tam ležet, sám, samotinký ve velké závěji sněhu. Kolem mě tiše svištěl vítr a sníh. Byla mi zima, velká zima, začali mi mrznou uši i nos. Byl jsem tam sám, samotinký ve velké závěji sněhu. Všude byla mlha a tma. Tma tmoucí a ještě temnější. A já jsem tam byl sám, samotinký ve velké zavěji sněhu. Sníh pak začal pomalu stoupat a zanášel veškeré stopy. A já jsem tam byl sám, samotinký ve velké závěji sněhu. Sníh pokryl vše, vše tak, že čmouhaly jen špičky bot, ale i ty brzy zmizely pod sněhem. A já jsem tam byl sám, samotinký ve velké závěji sněhu. Byl, jsem a i budu.