Čekání

Anotace: Má člověk od života vůbec něco čekat?

Stál pod hodinami uprostřed náměstí a čekal. Čekal na tu jedinou, na tu pravou, které dal včera své srdce. Byl zamilován a chtěl to vykřičet do celého světa. Nemohl se jí už dočkat a tak přešlapoval z nohy na nohu a otáčel se po každé tramvaji, kterou by mohla přijet. Mezitím se zešeřilo a trošku i ochladilo, ale jemu to nevadilo, Láska prý hřeje. Usmál se a kytici růží co svíral v ruce pro ní, trošku přikryl svým kabátem. Nechtěl, aby květy pohladil mráz, který se pomale vkrádal na náměstí. Tma již byla tak hustá, že by se dala krájet, kdyby světlo z pouličních lamp jí trošku nepotrhalo kabát. Lidí na náměstí ubývalo, Sem tam se ještě náměstím potácel opilec, nebo někdo spěchal z odpolední, ale jinak bylo na náměstí liduprázdno. Smutně se podíval na hodiny. Kdy už je marné čekání? Kostelní hodiny odbíjely půlnoc a na náměstí již nestál vůbec nikdo. Jen kytice růži pohozená na zemi se stala němým svědkem jedné nenaplněné lásky. Jako už tolikrát.