Sámova říše

Anotace: Povídka je z dob vládce Sáma

Roztržka mezi Dagobertem a Sámem začala, jako většina dějin začátkem. Ten „Začátek“ začal tak, že Sámovi lidé zabili a oloupili franckého kupce. Podle okolních lidí si nejdříve kupec Zoozoleus vybalil své zboží a snažil se svým zvláštně pištivým hlasem upozornit na své meče. Lidé se často otáčeli, ale ne kvůli zboží, ale kvůli Zoozoleusovu hlasu. Z toho krásného a prozatím čistého rána se vyloupla skupinka vojáků vládce Sáma. Předstoupila před kupce a velitel skupiny chtěl vědět, k čemu se používá prapodivný dřevěný předmět. „Když dřevo, dře vo dřevo, udělá to PUF! A objeví se oheň!“ snažil se Zoozoleus prodat své zboží. „Jaká je toho podstata?“ zeptal se vůdce skupiny. „Podstata podstaty je podstatně nepodstatná.“ Okomentoval to kupec. „Ale co když chytne něco kolem?“ ozval se nejmenší z vojáků. „Nikdo není dokonalý i hovno má své mouchy,“ odpověděl kupec. „Dobrá, vezměte to s sebou a přibalte mi k tomu ještě ty meče, helmice a kroužkované košile. Nebo ne, vezměte to všechno!“ rozkázal velitel a ostatní začali plnit jeho rozkazy. „Ale, nemůžete mi vzít všechno!“ zapištěl kupec a přitom mu přeskakoval hlas. „Pravda.“ řekl velitel a podal mu malou dýku. „Postačí tohle?“ zeptal se ho. „Bude mi stačit, víc!“ naléhal kupec. „Usmívej se, zítra bude hůř a pozítří už možná ani nebude,“ řekl optimisticky jeden z podřízených velitelovi. „On nebude ani dnešek,“ okomentoval to vůdce a kývl na nejvousatějšího ze skupiny, ten vzal meč a probodl Zoozoleuse. Kupec se svalil do louže krve.
„Sámovi lidé zabili a oloupili našeho kupce,“ oznamuje vládci jeden z tajných donašečů. „Ach…konečně, jim můžu vyhlásit válku.“ uvažuje Dagobert nahlas. „Jeden z mých rádců, jdi k Sámovi a vyřiď, že chceme náhradu za kupce, jinak bude válka.“ Ustrašeně jsem se ohlédl na mé dva spolurádce, ti stejným výrazem hleděli na mě a na sebe. Otočili jsme se a hodili si kostkou. Pět! Mám to ale štěstí dneska. Šest! Naštvaně špulím pusu a… Šest! Ne! „kdo tam tedy půjde?“ ptá se vládce. „Já,“ promlouvám po chvíli. „Dobrá, vyraz ihned.“
Vyjel jsem na koni jménem Truhlík. Jako amatér se stěží držel v sedle, takže se nedivte, že jsem z koně šestkrát slítnul, než jsem po pár dnech konečně dojel k Sámově království. Otevřela se přede mnou velká louka, na které bylo dřevěné opevnění a za ním nejspíš město, nebo vesnice. Asi tři hodiny jsem jezdil kolem, než jsem zjistil, kde je vchod. Sesedl jsem z koně a táhnoucího jsem s ním prošel branou. Tady už jsem na něj radši nenasedal, nezamýšlel jsem se ztrapnit. Okolo se rychle stmívalo. Potkal jsem opuštěného chodce: „Hej, prosím tě. Nevíš, kde je nějaký hostinec?“ ptám se ho. „Nepovídám si s potravou, je to neetické,“ odbyl mě. Otřásl jsem se nechutí nad místními způsoby upírů a radši odešel od něj o kus dál. Chození po ulicích mi zabralo dost dlouho, ale naštěstí byl úplněk, takže kolem bylo spoustu světla. Keř kus ode mne se zatřásl a já si vzpomněl na vlkodlaky. Ozvalo se zaškrábání, už nebylo pochyb. Byla to tma, kdo to zavinil.Ta krásná a zároveň děsivá tma. Ano, ona. Tma ze které na mě právě vyskakuje hladový vlkodlak. „Vlkodlak!“ zařval jsem a žuchl na zem. Přehnalo se to přes mě a nabouralo to hlavou do protějšího domu. Sesunulo se to na zem. Nejdřív jsem si uvědomil pár věcí: na vlkodlaka je to moc malé a moc opeřené, ale to neznamená, že by to nemohl být fénix, nebo miniaturní hipogryf! Vstal jsem a odvážně do toho šťouchl špičkou boty. Překlopilo se to na bok a já ustrašeně uskočil o metr do zadu. Nejdřív jsem na to koukal vystrašeně, ale později když můj mozek poznal slepici, jsem ji rozzuřeně provrtával vražedným pohledem, ale marně. Byla už dávno mrtvá. A pak se stala další věc. Dostal jsem strašnou chuť někoho nakopnout a přede mnou byla jen slepice. Párkrát jsem si s ní čutnul o stěnu, ale pak se ohlédl, jestli mě někdo nesleduje. Zvlášť když přede mnou už byla stěna celá od krve. Slepice schytala poslední kopanec a to proto, že prolétla otevřeným oknem do domu. Rychle jsem se ubíral ulicemi a po dlouhé hodině našel hostinec.
Když jsem se probudil, bylo už něco kolem poledne. Spěšně se oblékl a vyrazil k Sámovi. Předstoupil jsem před stráž a ta mě v klidu vpustila do čekárny, kde bylo něco kolem dvou stovek občanů. Čekání zabralo něco kolem pěti hodin, ale nakonec byla řada i na mě. „Jmenuji se Sicharius a posílá mě král Dagobert I,“ oznamuji strážím. „Král nepřijímá cizí.“ Řekl větší ze dvou strážců a bradou mi naznačil východ. „Si ze mně děláš srandu? Táhnu se sem půl týdne, málem mě sežral vlko… no to je jedno. Dvě hodiny hledám tenhle barák a pak tu pět hodin tvrdnu!“ ječím na něj. „To je realita,“ říká tvrdě a očima mně upozorňuje na východ. Otáčím se a mířím pryč. Ke švadleně, aby mi ušila místní šaty. Zaplatil jsem ji dvojnásobek ceny, aby to měla už zítra a ona zaměřila obvod mého těla.
Došel jsem zpět do hostince a sedl si ke stolu. Číšník mi přinesl pivo. „co se vám stalo s rukou?“ ptám se ho. Rozhlédl se, jestli někdo neposlouchá, ale marně. Hospoda byla prázdná. „Ale, popálil mi ji ohnivý element.“ „Aha.“do hospody vešel dědek s bílým vousem, přisedl si ke mně a na ex vypil korbel piva. „Život je jako žebřík do kurníku. Krátkej a plnej trusu!“ pozdravil mě místo pozdravu svým výrokem. Dopil jsem další džbán, ale on měl v sobě už dva další. „Co se stalo?“řekl jsem a všiml si, že alkohol začíná působit. „Ale, já jsem umělec, umělec dramatu a mistr mi vyhrožuje, že mě vyhodí ze zaměstnání, prý mu nenaháním slzy.“ Řekl mi a vypil další korbel. Drama moc nechápu. Má vás to rozbrečet, ale stejný umění má i obyčejná cibule. Řekl jsem jen hlasité: „Škyt!“ ale on měl argumentů dost. „Já jsem tak starej, že si pamatuji, když bylo mrtvý moře ještě marod!“ a nepřišlo mu divný, že mluví z cesty. Část oka mi zpozorovalo, jak číšníkovi upadl kus uhnilé ruky do korbele toho nešťastníka vedle mě. Zatřásl jsem se odporem. „A to přidej ještě pár set nul!“ ječel na mě a ztěží se držel na židli. Dopil poslední pivo a hlava mu spadla do jídla před ním, až jídlo vystříklo v podobě kaše. „neměl si ji dávat.“ Zamumlal jsem si potichu. Ale jeho už jsem nevnímal, můj zrak totiž spadl na sud piva přede mnou a já se ho slovy : „Pojď sem, pojď ke mně!“ snažil přivolat jako psa, ale sud se ani nepohnul. „Když nejde sud k Sichariovy, musí Sicharius k sudu!“
Nebo něco podobného mi vyšlo z úst, moc jsem to nevnímal. Teď vnímám vše, zvlášť tu bolest v hlavě. Ležím na posteli, čučím do stropu a poslouchám tiché: „Křup!křup!křup!“ to mi už nejspíš odumírají mozkové buňky. Vstávám a platím hostinskému za dvě noci a ptám se ho jestli nemá něco proti bolesti v hlavě. Dává mi kořen kytky jménem Ipekukuana a posílá mě ven. Poslouchám ho a účinky začínají po chvíli působit. Dělám to co musím a pak jdu zpátky do hospody a ptám se ho, co to bylo. „Ipekukuana, kytka vyvolávající zvracení při otravě.“ „Hm…jsem si všiml.“ Mručím a odcházím ke švadleně pro šaty.
Nevím, jestli mám považovat za úspěch, že stojím před dveřmi Sámovými, ale já jsem celkem šťastný, takže ano. „Jsem Francký posel, posílá mě král Dagobert I. Se vzkazem, že vaši lidi zabili a oloupili našeho kupce o svaté neděli. Král žádá o odškodnění.“ Sámo ke mně pohlíží. „O Dagobertovi už jsem slyšel.“ „Ano, je proslulý tím, že ukopl Bermudskému čtyřúhelníku roh, až vznikl Bermudský trojúhelník.“ Vytáhl jsem se proslulou historkou. „Řekni svému vládci, že škody nenahradíme.“ Existuje jedno přísloví: Když to nejde po dobrém, po zlém to radši ani nezkoušej! Je to dobré přísloví a já ho mám rád. Dovnitř vklopýtal Sámův posel. „Omlouvám se vládce, že jsem psal tak dlouhý dopis, neměl jsem čas psát krátký.“ Nejspíš mě spatřil a proto zmlkl. „Takže, jak jsem řekl,“ obrací se ke mně Sámo, „škody nenahradíme.“ Naštvalo mě to, to jsem sem mohl poslat dopis, aby mi řekl tohle. „V tom případě vám mám oznámit, že vám vyhlašujeme válku. Vám nevěřícím psům!“ „Když jsme my psy, co jste potom vy? Zvlášť když žijeme ve stejné říši.“ Došli mi argumenty a Sámo si toho nejspíš všiml. „vyveďte ho.“rozkázal, stráže mě chytli za lokty a vyvlekli ven.
Vrátil jsem se z hostince pro Truhlíka. Nasedl jsem na něj a odjel z města.
Po asi deseti kilometrech jsem z něj žuchnul na zem a on utíkal dál. „Stůj, nebo tě nedohoním!“volám na něj, ale ta čtyřnohá, chlupatá potvora se nechce zastavit. Ten týden jsem šel celý pěšky. Když jsem konečně dorazil do vlastního města, první věc, kterou jsem uviděl byl Truhlík. Chňapl jsem ho za uzdu a táhl ho za sebou. A druhá? Zamilovaný pár. „Láska zahřeje, ale uhlí, je uhlí. Že jo?“šeptám koni a chvíli přemýšlím, jestli jsem se nezbláznil. Nejspíš ne.
Zdravím vládce. „A…Sichariusi, konečně! Doufám, že máš alespoň dobré zprávy.“říká mi potěšený král. „Ano, mám. Sámo přijímá válku.“králi se na tváři objevuje široký úsměv. „Dobrá tedy, jdi k velitelům a řekni jim ať se připraví na válku.“ „kdo chce kam, musí tam dojít sám.“ Mumlám, ale pak se pod vlivem králova vražedného pohledu zvedám a plním rozkaz.