Loučení
Loučení
Loučení
Povinná vojenská služba 24 měsíců, platila do konce roku 2004 a zkomplikovala život spoustě mladých lidí. Mezi ně patřila i moje dcera Sandra a její přítel Marek.
Chodili spolu už víc než rok a zdálo se mi, že si dobře rozuměli, ale asi jsem se mýlila, protože první velký problém je rozdělil.
Byl den jako každý jiný. Těžké mraky se válely nízko na obloze, místy se zdálo, že se dotýkají vysokých domů a oni seděli v zahradní restauraci a popíjeli bílé víno. Sany pozorovala malé dítě, které si hrálo opodál a probudily se v ní mateřské city. Nahlas řekla: Chci dítě. Škubl sebou a odpověděl: Teď? Pohlédla na něj a spatřila zděšení ve jeho tváři, ještě jí totiž neřekl, že dostal povolávací rozkaz. Žmoulal ho v kapse a čekal na vhodnou chvíli a jak se zdálo ta teď asi přišla. Podal jí ho a díval se na ni, jak na něj nevěřícně hleděla a řekla: Tak už! A pak: Co budeš dělat?
Půjdu, řekl. Seděla a tvářila se jakoby nic neslyšela. Rozhlédla se kolem, zase se blížil podzim podobný tomu loňskému, kdy šli s Markem kamenitou lesní cestou obklopenou řadou modřínů a povídali si o vojně, která se blížila, ale ještě nad nimi nevisel její stín. Teď to bylo jiné, už věděla, že za týden odjíždí na dlouhé dva roky a nechápala proč ! 730 dnů života, který byl stejně krátký a každý ten den hned ráno úžasný! Nesouhlasila, bouřila se.
Marek jí ale řekl: Musím! A v ní všechno křičelo: Ne, nikdo nemá právo někomu něco přikazovat, o někom rozhodovat!
Celý týden pak mluvila jen o tom, měla i plán jak a kam utéct, ale on nechtěl a tak jezdili do míst, kde mohli být sami a mluvili a hádali se. Zdálo se, že už nebylo nic, co by si neřekli. Pak leželi mezi břízami až do setmění, jejich vzpažené ruce se proplétaly a dlaně připomínaly jemnost s jakou dovedly hladit. Na tmavé obloze se objevily hvězdy a oni se k sobě tlačili ve snaze prodloužit tu chvíli, ten společný čas.
Marek odjel, ale moje dcera se s tím nikdy nevyrovnala, sbalila si kletr a odcestovala taky. A protože byla plnoletá, neřekla kam. Poprvé se, ale ještě vrátila, pak zmizela znovu, navždy.
Za pár let volala, že má syna, ale řekla jen: V Chicagu
Povinná vojenská služba 24 měsíců, platila do konce roku 2004 a zkomplikovala život spoustě mladých lidí. Mezi ně patřila i moje dcera Sandra a její přítel Marek.
Chodili spolu už víc než rok a zdálo se mi, že si dobře rozuměli, ale asi jsem se mýlila, protože první velký problém je rozdělil.
Byl den jako každý jiný. Těžké mraky se válely nízko na obloze, místy se zdálo, že se dotýkají vysokých domů a oni seděli v zahradní restauraci a popíjeli bílé víno. Sany pozorovala malé dítě, které si hrálo opodál a probudily se v ní mateřské city. Nahlas řekla: Chci dítě. Škubl sebou a odpověděl: Teď? Pohlédla na něj a spatřila zděšení ve jeho tváři, ještě jí totiž neřekl, že dostal povolávací rozkaz. Žmoulal ho v kapse a čekal na vhodnou chvíli a jak se zdálo ta teď asi přišla. Podal jí ho a díval se na ni, jak na něj nevěřícně hleděla a řekla: Tak už! A pak: Co budeš dělat?
Půjdu, řekl. Seděla a tvářila se jakoby nic neslyšela. Rozhlédla se kolem, zase se blížil podzim podobný tomu loňskému, kdy šli s Markem kamenitou lesní cestou obklopenou řadou modřínů a povídali si o vojně, která se blížila, ale ještě nad nimi nevisel její stín. Teď to bylo jiné, už věděla, že za týden odjíždí na dlouhé dva roky a nechápala proč ! 730 dnů života, který byl stejně krátký a každý ten den hned ráno úžasný! Nesouhlasila, bouřila se.
Marek jí ale řekl: Musím! A v ní všechno křičelo: Ne, nikdo nemá právo někomu něco přikazovat, o někom rozhodovat!
Celý týden pak mluvila jen o tom, měla i plán jak a kam utéct, ale on nechtěl a tak jezdili do míst, kde mohli být sami a mluvili a hádali se. Zdálo se, že už nebylo nic, co by si neřekli. Pak leželi mezi břízami až do setmění, jejich vzpažené ruce se proplétaly a dlaně připomínaly jemnost s jakou dovedly hladit. Na tmavé obloze se objevily hvězdy a oni se k sobě tlačili ve snaze prodloužit tu chvíli, ten společný čas.
Marek odjel, ale moje dcera se s tím nikdy nevyrovnala, sbalila si kletr a odcestovala taky. A protože byla plnoletá, neřekla kam. Poprvé se, ale ještě vrátila, pak zmizela znovu, navždy.
Za pár let volala, že má syna, ale řekla jen: V Chicagu
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
... to je strašně smutný příběh ... ale nemusel tak dopadnout ... kdyby ... inu, na kdyby se nehraje ...a hlavní věc, že je dcera šťastná ... snad je to to, co hledala ... a rodičům? Tak těm nejspíš nezbyde, než se s tím srovnat ... ale musí/muselo to být neskutečně těžké ...
... tohle prostě napsal sám život ...
02.08.2011 19:01:00 | Bambulka