3. kapitola

Anotace: co k tomu napsat? snad jen.... Pokračování

Sbírka: Kamarádi?, Přátelé?

„Co to tady žvaníš?“ Vyjekl a neuvědomil si, že to bylo víc nahlas, než chtěl a tím pádem to slyšela celá třída včetně nenáviděné češtinářky.
V klidu k němu přistoupila a s radostí v hlase mu oznámila: „ Za tohle jste si dnes vysloužil hodinu po škole, kde budete přemýšlet nad svým chováním a kromě toho napíšete úvahu na dvě strany. Příště si snad budete dávat větší pozor.“ A odkráčela zpět za katedru, odkud nám zapáleně přednášela o úžasnosti spisovatelského umění pana Shakespeara.
Po tomhle výstupu se mnou nepromluvil do konce vyučování ani slovo. Bylo to divné, ale bylo pro mě jednodušší vedle něj jen tak sedět a vnímat jeho přítomnost, než s ním mluvit. Jasně, bylo mi líto, že se kvůli mně dostal do průšvihu….
Hrozně jsem toužila na něj koutkem oka pohlédnout a zjistit, jak tu situaci snáší. Ale řekla jsem si:“NE!“ Ještě by mě při tom přistihnul a oba bychom se ocitli v trapné situaci. Teda myslím.
Povedlo se mi překonat tu touhu a já se přistihla, s jakou lehkostí si ve většině hodin zapisuju přednášenou látku. Má ruka klouzala po papíře jako nikdy předtím a i můj rukopis se mi zdál nějaký úhlednější.
Což se nedalo říci o něm. Všimla jsem si, že poznámky k daným tématům přehlíží a místo toho si kreslí do sešitu obrázky a píše něco, co určitě nesouvisí se školou.
„Tak ahoj.“ Špitla jsem, když skončila poslední hodina a krátce na něj pohlédla. Jediné co jsem viděla byla jeho skloněná hlava a vytažený papír na lavici. Asi mě to trochu zklamalo a tak jsem se rychle otočila a vyběhla ze třídy, abych dohonila Klárku – skvělou kamarádku, která mi vždycky pomohla a poradila, když jsem to zrovna potřebovala.
Bylo mi líto, že jsem ji posledních pár dní zanedbávala a tak jsem jí to chtěla vynahradit v čajovně.

Nechápu, jak to mohla tak v klidu říct. Prý že umřela. Proč? Vždyť jsem ji viděl, jak je živá. A zdravá.
Navíc jsem si díky ní vysloužil trest. Kdyby tam ta nána na češtinu nebyla, bylo by to všechno v pohodě. Úvaha na dvě strany. To se snad zbláznila. Vždyť věděla, že úvahy nejsou zrovna můj koníček.
Přemýšlel jsem, jak mi to jenom mohla udělat. Chtěla mi tím ublížit? Nebo jsem jí nešikovně nahrál? Tohle asi nikdy nepochopím… Díky tomu jsem byl po celý zbytek školy roztěkaný. Hlavou mi vířilo to dnešní ráno. Nevnímal jsem vykládanou látku, poznámky z hodin šly naprosto mimo mě. Ruka mi sama od sebe chodila po papíře. Moc jsem si neuvědomoval, co se tam objevuje. Byl jsem myšlenkami úplně mimo. Nějaké ornamenty a jméno. V nejrůznějších obměnách, různým typem písma.
A když potichu špitla to svoje „ahoj,“ bolelo mě to. Měl jsem už vytažený papír na tu úvahu. Nechtěl jsem se jí podívat do očí. Nechtěl jsem to dělat ještě těžší.
Slyšel jsem už jenom, jak se její kroky vzdálily a nechaly mě v absolutní tichosti…
„Ahoj Krásko,“ napsal jsem zprávu své drahé polovičce, „dneska odpoledne před čajovou – těžký den.“

„Tak kam sedneme?“ Zeptala se Klárka, i když věděla, co odpovím.
„Tam, kam obvykle.“ A měla jsem na mysli trošinku zastrčený koutek, kde se mohl člověk v pohodě natáhnout… Tohle mě bavilo. Povídat si s kamarádkou, pít dobrý čaj, ležet a dívat se do stropu. Měla jsem dojem, že tam pokaždé najdu něco nového, něco, co tam minule nebylo.
„Já si to myslela.“ Zasmála jsem.
V tu chvíli jsem měla dojem, že se vůbec nic nezměnilo. Že se posledních pár dnů, plesem začínaje a dneškem konče, vůbec nestaly. Bylo jako za starých časů… No, starých časů. Poznaly jsme se až ve škole. Ale za těch pár let se pro mě stala spřízněnou duší.
„Tak jak sis užila víkend?“ Začala jsem, protože jsem na tuto otázku nechtěla odpovídat jako první. Raději ať začne ona a já si mezitím vymyslím nějakou uspokojivou odpověď…
Znáš to. Nějaké to učení, návštěva u babičky…Prostě nuda. Hrozně moc mě mrzí, že jsem nemohla na ten ples. Ale nechtěla jsem, aby se mi ta nemoc zase vrátila. Navíc jsem stejně neměla s kým jít…“
O nic jsi nepřišla.“ Prohodila jsem jen tak na okraj. „Kapela nic moc… A stejně to skončilo tak, jak se dalo čekat. Většina se stejně společensky unavila. Což je mírně řečeno.“ Snažila jsem se z tohoto tématu vyvlíknout.
„No, počkej!“ Zarazila mě Klárka. „Já slyšela, že ses se svým doprovodem asi pohádala. Žes ho nechala stát na parketu a odběhla…“ Skončila uprostřed věty, když uviděla můj vyděšený výraz.
Netuším, jestli to viděla, ale můj výraz říkal: „Pane Bože. Oni si toho přece jenom všimli. To snad není možné… A já myslela, že většina mých spolužáků už není zcela při smyslech…“
„Takže to nebyly klepy? Je to pravda?“ Vyzvídala dál, aniž by si uvědomovala můj zhrzený výraz.
Nějak se jí to nepodobalo. Nikdy nebyla zvyklá vyzvídat. Věděla, že když jí budu chtít něco říct, řeknu jí to bez pobízení. Ale nesmí mě k tomu nutit. Možná jenom chtěla znát pravdu, o které jsem uvažovala… Říct, nebo neříct. Bála jsem se, že by se to mohlo roznést dále.
„Ježiši. Nad čím já to tady vlastně přemýšlím? Že by mě „zradila“ a vykecala to celé třídě? Taková přece není. Jak jen jsem o ní mohla pochybovat…“ Dokázala udržet tajemství a toho jsem si na ní cenila.
„Dobře, jestli mi to nechceš říct, tak neříkej. Jenom si myslím, že by se ti možná trošku ulevilo. Vypovídat se. A ty víš, že se mi můžeš kdykoliv s čímkoliv svěřit.“ Snažila se mě povzbudit.
„Víš co je nejhorší? Že ty „klepy“ jsou pravda. „ Povzdechla jsem si a usrkla čaje. „Mám ho šíleně ráda. A občas nechci, aby byl jenom kamarád. A když kvůli němu nemůžu spát, říkám si, že ho nenávidím. Láska a nenávist dohromady. Zní to směšně co?“ Zasmála jsem se trpce.
„Je mi to moc líto, že procházíš něčím takovým. Ale uvědom si, že nenávistí nikomu nepomůžeš… Navíc tím nejvíc ubližuješ sobě…“
„To se snadno řekne…. Nenávidím sebe a nenávidím i jeho.“ Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem se opět rozplakala.
„Na,“ podala mi kapesník, abych si osušila slzy „ slzy ti nesluší.“
Klárka, holčina, která vždycky věděla co říct. Pravá slova v pravou chvíli. Vždycky mě vysekala z problémů a pohladila na duši. Asi to zní jako klišé, ale je to tak.
„Co takhle si s ním zkusit promluvit a celou situaci vyřešit?“ Navrhla mi.
„To, to nejde.“ Zajíkla jsem se. „Dokud z toho bude trojúhelník, nic se nevyřeší. ON zůstane se Sedmikráskou a já zůstanu sama. Budu doufat, že na něj konečně zapomenu a budu šťastná s někým jiným…“ Povzdechla jsem si.
„Všechno vidíš nějak černě, “ povzbuzovala mě, „tvoje štěstí se potuluje někde kolem a už třeba klepe na dveře.“ Pronesla zase jedno ze svých mouder.
„Koukni se na mě. Dělám ze sebe chudinku. A přitom nejsem ani první, ani poslední… Tuto situace určitě zažívá plno dívek či žen po celém světě…“ Pokusila jsem se o úsměv, aby viděla, že to neberu tak tragicky.
„Tak se mi to líbí.“ Poplácala mě po zádech. „Ale můžeš mi říct jak…“
Věděla jsem, co má na mysli. Chtěla vědět, jak to všechno začalo. Jak se to všechno vlastně stalo. Otočila jsem se na záda a začala se dívat do stropu.
„Já ti ani nevím. Známe se už šíleně dlouho, ale vždycky jsem ho brala jenom jako kamaráda. A pak se asi něco změnilo… Na nějaké akci mi s ním bylo tak neskutečně dobře, že jsem tomu ani nevěřila. Potom se začaly opakovat sny. V nejrůznějších obměnách, ale vždycky v něm figuroval on… On a já… A když se mi o něm třeba jenom jednu noc nezdálo, byla jsem zklamaná. Došlo mi, že jsem se do něj zamilovala. Víš že se říká, kamarád taky rád. I když v tomhle případě to bylo obráceně…“ Na chvíli jsem se odmlčela, abych se mohla napít čaje. Cítila jsem, že začínám mít sucho v krku. Věděla jsem ale, že pokud to nedopovím hned, nedopovím to už nikdy. Nechtěla jsem ztratit tu kuráž, která se ve mně najednou objevila.
„Největší problém byl v tom, že už chodil se Sedmikráskou. A já s ní prostě nechtěla soupeřit. Věděla jsem, že je s ní šťastný. A to pro mě bylo nejdůležitější… Moje pocity šly prostě stranou. Jako by nebyly. A já se dokázala radovat z jeho štěstí, což by dokázal asi málokdo. Snažila jsem se ten začínající cit potlačit nebo ještě lépe úplně zahubit. Možná proto se mi dařilo se s ním normálně bavit. Mluvit s ním tak, aby nic nepoznal. Protože i kdyby to věděl. Co by se potom změnilo? Nic! Mohlo by se tím zničit naše přátelství a to pro mne bylo nadevše. I přesto jsem ho měla ráda čím dál více…“
„Tak to je teda masakr. Nevěděla jsem, že něčím takovým procházíš. Je mi to tak… Tak líto.“ Překypovala lítostí.
„A nakonec přišel ten ples. Nechtěl jít. A já ho přemlouvala. Že se přece nemůže nic stát. Já potlačím své touhy a on. On přece o ničem neví a má svou Sedmikrásku. Myslela jsem, že ji nezradí, nepodvede ji. Šíleně jsem se mýlila. Nevěřila jsem mu, že se to může zvrtnout. Věděla jsem, že se dokážu ovládnout. Nebo jsem si to alespoň myslela.“ Pokračovala jsem a jemně se usmála. „Já ho dokonce přemlouvala. A slibovala, že už po něm nikdy nic nebudu chtít… Mohlo to být lehké… Těch pár měsíců bych to přežila a po matuře bychom se už nemuseli vidět… Nová škola, noví lidé a možná i nová láska. Láska, díky které bych zapoměla na něj. Jak jsem jenom mohla být tak bláhová… Na tom plese se mě zeptal, jestli jsem už s někým spala, chtěl znát moje zkušenosti… Netušila jsem, že by i on mohl něco cítit ke mně. Nechtěla jsem si to připustit. Svalovala jsem to na to, že má Sedmikrásku. A já mu to nechtěla říct, protože nechci být rozvacečka vztahů.“
„Já vím, že taková nejsi. Jsi na to příliš hodná. Znám tě a myslím, že tě znám dost dobře.“ Souhlasila se mnou.
„Díky.“ Byla jsem ráda, že mě má někdo rád takovou, jaká opravdu jsem. Vždycky jsem se snažila na nic si nehrát a být sama sebou. Se všemi svými chybami a možná i přednostmi.
„No, tak on neustále otravoval a mi jednoduše ujely nervy. Už jsem neměla sílu si něco vymýšlet a snažit se tomu vyhnout. A tak jsem prostě utekla ven. Potřebovala jsem se uklidnit… Nakonec jsme šli ke mně domů, protože pil a jít pěšky takový kus bych mu nedovolila. A doma, doma se to zvrtlo… Přesně jak říkal. Já, já se držela. Ale on začal… A všechna síla, všechna předsevzetí mě opustila… Teď si to vyčítám, protože už nic není jak bývalo… A můžu za to já.“ Skončila jsem se svou krátkou historií.
„Každá se musí alespoň jednou nešťastně zamilovat.“ Snažila se mi Klárka zvednout náladu. Většinou se jí to dařilo ale dnes ne. Neměla šanci.
Má dobrá nálada z dopoledne mě opustila stejně rychle, jako přišla. Zase mi bylo nanic a nikdo s tím nemohl nic udělat. Ani má nejlepší kamarádka
Věděla jsem, že nejtěžší bude odpustit mu. Ale také odpustit hlavně sobě. A to se neustále drží. Nevím, proč si to neustále vyčítám. Pokouším si namluvit si, že se to prostě mělo stát a že to bylo napsáno v knize osudu v den našeho narození. Nic na tom nezměnilo rozhodnutí s tím bojovat. Nejspíš jsem udělala chybu, když jsem mu dala na vybranou – buď já nebo Sedmikráska. Měla bych si s ním promluvit. A to co nejdříve.
„Nad čím přemýšlíš?“ Vytrhla mě z mých myšlenek Klárka.
„Přemýšlím, co by bylo nejlepší udělat. Jestli se řídit srdcem nebo rozumem.“ A já věděla, že rozum půjde jen těžko poslechnout, protože srdce je silnější. „Rozum říká, promluvit si s ním. A srdce se bojí, že se zase něco stane. Že nebudu schopna se ovládnout a rozumně přemýšlet. Mé pocity mě zcela ovládnou… A já si to zase budu vyčítat, protože beru někomu chlapa, který není můj a tím pádem s ním nemůžu být. Stala bych se jednou z těch rozvraceček. A tím bych se nikdy nechtěla stát.“ Pluly ze mě myšlenky… Ústa je chrlila ven. Nechtěly být uschovány v mé mysli.
Musela jsem však obrátit. „Víš o tom, že mi to trošku pomohlo? Jsem moc ráda, že jsi mě vyslechla.“ A byla to pravda. Klárce jsem nikdy neměla důvod „Teď se s tím ale musím poprat sama. A neboj. Zvládnu to.“ Ujistila jsem ji s mrknutím oka.
„Dobře.“ Byla spokojená. „Co kdybychom si zahrály žolíka? Však víš, podle vlastních pravidel. Už hodně dlouho jsme si ho nezahrály.“ Přemlouvala mě.
„Tak víš co? Zajdu pro karty. Stejně si musím odskočit.“ A rychle jsem setřela těch pár slz, které vskočily do mých očí, aniž bych si to uvědomila.
„Super. Chceš kdyžtak ještě něco objednat? Mám na něco chuť a kdybys chtěla, tak ať to neobjednávám nadvakrát. Přece tady nebudeme jen tak…“ Smála se při vzpomínce na naše čajové dýchánky.
„Jo, něco vyber. Teď už ale musím. Teda pokud nechceš, abych tady udělala loužičku.“ Houkla jsem přes rameno a pospíchala na onu místnost. Potřebovala jsem si trošku opláchnout oči, aby nebylo poznat, že jsou trochu zarudlé.
Docela spokojeně jsem vyběhla ze dveří. To jsem ale asi neměla dělat. Netušila jsem totiž, co uvidím. Přímo přede mnou stál ON se svou Sedmikráskou. S trhnutím se otočil a setkali jsme se pohledem. Takový šok jsem dneska opravdu nečekala. Raději jsem rychle uhnula pohledem a spěchala za Klárou. Cítila jsem se neskutečně zmateně.
„Kde máš karty?“ Otázala se, když jsem přiběhla a neviděla karty, které jsem slíbila přinést.
„Cože?“ Nechápala jsem.
„Ty karty. Říkala jsi, že je přineseš. Když však viděla, že nějak nereaguju, obrátila list. „Nestala se něco? Jsi celá vyděšená a vidím, že nejsi ve své kůži. Před chvílí jsi vypadala docela v pohodě.“
„Promiň, musím jít.“ Sebrala jsem věci a bez vysvětlení zmizela. Pospíchala jsem se sklopenou hlavou. Nechtěla jsem ho vidět. A už vůbec ne s ní. Asi jsem začínala žárlit. I když žárlivost jsem vždycky tak trochu odsuzovala. Nelíbila se mi a nechtělo se mi věřit, že by se ze mě mohlo něco takového stát. Podezřívavá žena… Vždyť jsem ani neměla důvod. Nechodíme spolu. Pouze jsme se spolu vyspali a to je všechno. Nic víc a nic míň.
Zůstala jsem venku. Slunce už dávno zalezlo a byla tma. Začalo pršet. Ten déšť chtěl zničit všechen sníh. Ten studený déšť se snažil smýt všechnu tu vinu a výčitky. Vlasy mi zplihle visely a mokrá jsem byla až na kost. Nevnímala jsem to. Bylo mi jasné, že nejspíš budu nemocná… Nevadilo mi to. Alespoň bych se nemusela setkat s NÍM. Začínala jsem si uvědomovat, že se všechno pokazilo. A to mou vinou… Procházela jsem se po městě a nakonec zamířila ke svému oblíbenému místu. Doufala jsem, že mě zvuk vody uklidní.

Sakra. Jak jsem jenom mohl vědět, že je v té čajovně? Proč zrovna dneska? A proč uhnula pohledem? To teda nechápu. Nevěřícně jsem za ní zíral…
„Děje se něco lásko? Celý jsi ztuhl.“ Zašeptala mi do ucha a obtočila své ruce kolem mého pasu.
„Ne, nic. Jenom jsem myslel, že jsem zahlídl někoho známého. Asi jsem se spletl. A políbil ji do vlasů. „Půjdeme si sednout? Potřeboval bych přijít na jiné myšlenky.“ A to byla pravda. Nechtěl jsem myslet na Áňu. Nechtěl jsem myslet na to, co se stalo dneska ve škole. Musel jsem vypnout a doufal jsem, že mi s tím Sedmikráska pomůže.
Musel jsem se zasmát. Už jsem jako Áňa a oslovuji svou přítelkyni Sedmikrásko. Docela nakažlivé…
„Omluvíš mě prosím na chvilku? Musím si zavolat. Hned jsem zpátky u tebe.“ Musel jsem Áně zavolat. Zjistit, jestli je v pořádku. Musel to pro ni být šok. Nechápal jsem, proč si to tak beru. Vždyť věděla, že jsem se Sedmikráskou. A taky jsem pochopil, co myslela tím „rozmysli se, co vlastně chceš.“ Bohužel ta část s kamarádstvím zatím nějak moc nevycházela. Asi jsme na tom byli oba stejně. Rozlomení na půl. S tím, že Áňa to má trošku lehčí. Nemusí se své drahé polovičce z ničeho zpovídat. Zatímco já….
Zkoušel jsem jí volat.. Nic… Hloupá hlasová schránka. Chtěl jsem slyšet víc než jen „Po pípnutí zanechte vzkaz.“ Chtěl jsem slyšet její hlas. Být si jistý, že jí nic není. Že si… Ani jsem na to nechtěl pomyslet… Bál jsem se, že by si mohla třeba sáhnout na život. Na venek hrála osobu, která je tvrdá jako kámen. Ale jenom já věděl, jak je křehká… Nakonec jsem to vzdal a napsal zprávu. „Jsem debil. Musíme si promluvit.“ A vrátil jsem se k Sedmikrásce.
Nebudu vám tady říkat, co se celé to odpoledne a část večera dělo. Jenom jsem se snažil, aby Sedmikráska nic nepoznala. Celé to odpoledne dělo. Snažil jsem se Áňu kontaktovat. Zmírnit alespoň trošku tu vinu. Nic nevycházelo. Telefon nebrala a na SMS zprávy neodpovídala…
„Dobrý den. Je Áňa doma?“ Zeptal jsem se její maminky, která mi přišla otevřít. Doufal jsem, že tam je a promluví si se mnou.
„Je mi líto, ale ještě nedorazila ze školy. Nevím, kam šla. Jedno ale vím jistě. Mám o ni strach. Až přijde, řeknu jí, aby se ti ozvala.“ Vyvedla mě z míry a mi nezbývalo nic jiného, než se rozloučit.
„Tak děkuji. Pěkný večer.“ A odešel jsem, zoufalý z toho, co bude dál…