Vzpomínejte na tatínka v dobrém

Anotace: Naštěstí se nestalo, i když mohlo. Jak moc by to bolelo...

Byla sobota. Chladný vítr se opíral do stěn chatky, ve které jsem našla útočiště pro své pocity. Krčila jsem se na staré pohovce v péřové bundě, která mě nedokázala zahřát tak, jak bych potřebovala a chladné slzy pomalu zamrzaly přímo na mé tváři. Věděla jsem, že musím domů, ale tak moc se mi nechtělo. Věděla jsem, že se mi vrátí pocit zoufalství, který jsem se všemožně snažila vytlačit z hlavy. Vstala jsem, ale prokřehlé nohy mě neudržely a já spadla na studenou zem. Opět jsem začala brečet, ale jen neslyšně. To aby to tatínek neslyšel, aby se netrápil. Můj tatínek...
Musela jsem jít okamžitě domů. Vždyť nejsem jediná, kdo teď pláče. Věděla jsem, že bych měla být se svou rodinou, utěšovat sourozence i maminku, být s nimi. Vzala jsem batoh a nekompromisně se postavila. Tentokrát jsem to zvládla. Upravila jsem pohovku a vyšla před chatku.
Sněžilo. Lehké vločky zvolna dopadaly na zamrzlou zem pokrytou tenkou vrstvou stejně lehkých vloček a vytvářely tak zářivý povlak. Mé boty na něm zanechávaly nehezké stopy, jakoby ho pošpinily. Jako by byla znásilněna panenská krása. Jak jsem ty boty v tu chvíli nesnášela! Vyzula jsem je a nesla v ruce. Pod nohama mi tál sníh, vločky pro mne plakaly. Měnily se v slzy, které jsem nestačila vyplakat. Musím domů.
Už vidím náš dům. Nikde se nesvítí, jen v obýváku cosi plápolá, asi plamínek naděje připoutaný ke svíčce, která za trochu tepla a světla platí sama sebou. Pomalu se rozlévá a vytrácí, jen tak, jak musí. Přicházím blíž. Branka je pootevřená a kolem domu se táhnou otisky kočičích tlapek. Šťastná kočička. I když-co já vím? Třeba už tolikrát oplakávala někoho, na koho stále vzpomíná. Jako to budu dělat i já.
Tady není můj domov. Podlaha hřeje, stěny jsou teplé, vše je tam, kde být má. Nic se nezměnilo a přece je všechno jinak. Tady se necítím doma. Z obýváku slyším vzlykot. Děti spí na sedačce, hlavy v maminčině klíně. Víská je ve vlasech, sama se klepe a oči má úplně červené. Cítím, že teď nemůžu být slabá. Položím batoh na zem a jdu pro deku, abych je všechny mohla přikrýt. Obejmu maminku a v jejím objetí cítím to neskutečné zoufalství, které nám všem drásá celá těla. Svíčka pořád hoří. Začínám broukat tatínkovu písničku. Tu, co nám zpívával na dobrou noc. Spánek je sladké vysvobození od bolesti, které je teď tolik potřebné. Všichni potřebujeme nabrat sílu, abychom zvládli další den.
Ráno je ještě úplná tma, když se probudím. Zanedlouho po mně se probouzí i bráška, který ani neotevře oči, když se ptá:,,Ivi, kde je tatínek?“