Procházka u moře

Anotace: Procházím se v jednom deštivém večeru po nábřeží a zaujme mě skalnatý útes... Za komentáře děkuji.

Procházím se po břehu rozbouřeného moře. To neskutečné napětí a neuvěřitelná síla vln metajících vodu vysoko na skály ve mě vyvolává pocit nejistoty. Nejistoty a divného strachu. Voda stříká skoro až skoro na cestu, kterou se ubírám dál. Jdu vstříc temné noci, jež postupně zahaluje svým závojem černoty celé pobřeží, náměstí, pláže i apartmány. Ne, nebojím se. Nemám čeho. Nejdu sama, kolem mě je plno dalších lidí, snad Španělů, kteří se na večerní procházku vydali také. Voda ve vlnách stoupá stále výš. Hřebeny vln čeří původně klidnou hladinu mořské plochy.
Kousek od útesu, po kterém zrovna vystupuji, pluje bójka. Asi se utrhla někde na moři a ty vlny ji donesly až sem ke břehu. Sem ke skalám pokrytým bílou pěnou zčeřené vody.
V dáli přede mnou krajinu plnou kaktusů a palem osvětluje světlo majáku. Upozorňuje lodě plující kolem, aby nenarazily do skal. Nebo nevpluly do zátoky na mělčinu. Světélko pronikavě žluté barvy v krátkých časových intervalech přerušovaně ozařuje útesy, palmy i hotely nad nimi. Je to jediný zdroj světla této tmavé noci. Měsíc totiž nesvítí, neboť ho už překryly mraky. Obloha se zatáhla, takže tmu noci ještě umocnila. Temná mračna korespondují s tmavě modrou vodou, v níž se odráží skoro neznatelně obrysy skalisek.
Jdu dál, vyhýbám se lidem – pánům se psy, běžcům a matkám s kočárky. Až nakonec zastavím a posadím se na kamennou zídku lemující cestu též dlážděnou leštěnými kameny. Zadívám se do dálky na kulatý obzor vodní hladiny. V té tmě není moc vidět, ale nevadí. Chvílemi zahlédnu malinkaté světýlko někde v dálce, snad nějaká loď vypravila se chudák do těch hrozných vln. Možná se rybáři zapomněli na moři a vracejí se takhle pozdě v noci do přístavu s bednami plnými nejrůznějších mořských ryb a živočichů.
Nevnímám čas ani okolní svět. Vidím jen bouřící moře a vlny tříštící se o skálu pode mnou. Bílá pěna stříká vysoko nahoru a kontrastuje s černou oblohou.
Začíná pršet. Déšť kape nejdříve mírně, pomalu. Lidé roztahují deštníky, aby se schovali.
Zůstávám dál sedět a dívám se do vody. S tou odchází veškerá síla a záporná energie a rozbije se o hřbety skal a útesů. Jak voda naráží do kamení, tak i všechno zlé ze mě odchází a tříští se stejně.
Spouští se prudší déšť. Proudy vody tečou z nebe jako provazy. Vůbec mi nevadí voda. Sedím na kameni dál. Déšť mě pohlcuje celou, voda mi stéká po vlasech, za pár chvil mám promočené i triko a kalhoty. Lidi na mě koukají asi divně, proč v tom dešti sedím a nemám deštník, ale nevnímám je. Hledím dál na rozbouřenou vodu, dívám se do dálky… Nepřemýšlím o ničem. Jsem sama. Lidí pomalu ubývá, asi už je dost pozdě. Může být tak jedenáct, možná půl dvanácté. Zůstala jsem na světě úplně sama, nemám nikoho. Maják stále vrhá pravidelně paprsky světla do okolního prostoru. Déšť nepřestává a noc je stále temnější a černější.
Chci se vrhnout do vody, běžet po útese a skočit do běsnícího vlnobití. Už se chystám rozběhnout, ale nakonec to nedokážu. Zarazím se. Nemohla bych ti tohle udělat. Nechci už ubližovat někomu druhému. Toho už bylo dost. Všeho bylo už dost. To radši budu tou, která se obětuje, než abych někomu ublížila já. To radši se budu trápit celý život já, než abych někomu způsobila sebemenší problémy. Nechci už otravovat lidi, nechci být tou špatnou. Kvůli tomu mě ta neobjasnitelná síla zadržela. Nepustila mě dál, nenechala mě jít, běžet vstříc útesům a do náruče zlých vln. Nechtěla, abych ti ublížila tím, že se odtud nevrátím. Neodrazovala mě o toho, abych ublížila sobě, ale nedopustila, abych dělala problémy druhému. Někomu, komu na mně záleží. Někomu, kdo mě má rád.
I když pršet nepřestává, neodcházím. Nechci odejít. Nechci se vrátit mezi ty, kteří mi tolik ublížili. Mezi lidi. Nestojím o společnost, potřebuju být sama. Už jsem se od lidí distancovala dost, nechci jít zpátky mezi ně. Jenže jak můžu žít sama? To nejde. V tomhle světě to prostě nejde. Nebo snad ano? Ty jsi přeci svůj způsob našel, tak proč ne já?
Zůstávám sedět dál na zídce, hledím do dálky a vlnící se hladiny, zatímco noc se snáší níž a níž a déšť padá tmou na zemi a smáčí palmy i trávu…