Šedivej kolotoč

Anotace: po dlouhý době povídka, pravdivě lživá.. mam v práci takovýho času, že jich asi začnu psát víc.

Práce, už zase práce. Za víc peněz, za víc času, stále se stejnými lidmi. Jeden tatík, který se zdá, že má perfektní výkonost, je to inženýr. U druhého stolu kluk, ne o moc starší než já a v zápalu zapalování jeho mozkových buněk trpí samomluvou a pořád si něco brblá pod nos. Já, jejich třetí kolega v naší zaplivané kanceláři, zarostlej, s nemytými vlasy, ochlasta a zhulenec, se sem moc nehodim. Jsem zkurveně línej. Dostanu úkol a na něj moře času – stejně kolikrát nestíhám, pořád všechno odkládám na poslední možnou chvíli, až to kolikrát nevyjde. Jak já bych se někde natáhnul, pár hodin spánku navíc by mi neuškodilo….
Přemejšlím, co jsme my lidi za idioty. Dobrovolně se necháváme zavřít na 8 hodiny denně, čumíme důležitě do papírů, se kterými by si každý neidiot leda tak utřel prdel. Otec mi často říká – studuj, ať máš dobrou školu, dobré zaměstnání, dobré peníze – nebuď idiot…. Jsem nepoučitelnej idiot, tati… Ne , sorry, nejsem. Jsem momentálně chvilkový idiot, na nějaký čas, než se rozhodnu upsat duši ďáblu, stát se spisovatelem nebo třeba podvodníkem, jakého dějiny nezažili. Idioti jsou všichni, co se dřou , za mizernej peníz 40 let, 5 dní v týdnu, 4 týdny v měsíci. Chce-li se mít člověk na hovno, stojí to za vyližprdel. Nemusí dělat nic, válet se a dělat co ho baví. Vyjde to možná ještě líp, než se mít na hovno za ty mrzký prachy a kecy od šéfů a nemluvim o tom, jak vás sere ranní vstávání, čekání na stolici někdy zhruba tak do půl desátý ráno. Řikáte si, že od vysrání to bude už jenom dobrý, čas uteče, podobně jak nenávratně a rychle hovna se spláchnutím odplavali. Ale to je omyl, je to ještě víc na píču. Nemůžete se těšit ani na to vysrání. Po vysrání se můžete sice těšit na konec šichty, ale ten je pár hodin daleko. Práce stojí za vyližprdel. Idioti dělaj, nadávaj, že nemaj nic. Neidioti se flákaj a užívaj, nemaj nic a jsou tak spokojený.
Je půl jedenáctý dopoledne. Pořád čekám na svoje pravidelný vysrání, který většinou chodí dřív. Čas se neuvěřitelně táhne, čeká mě ještě 5 a půl hodin šichty. Jediný, co mi trochu zvedá náladu je jazz ozývající se z kanceláře mýho šéfa.
V jedenáct konečně na mě přišlo sraní.
Před koncem šichty si balim cigáro na cestu a vyrážim domů. Čekám na parkovišti, ačkoliv nemám auto. Pozoruji projíždějící vozy, snažím se vštípit jejich poznávací značky do hlavy, ale nejde mi to. Trpim prachsprostej čas, plynoucí navzdory životu a smrti. Cestou se zastavím ve vinárně.
„Dva litry frankovky.“
Starší paní se na mě mračí, nedůvěřivě mi stáčí víno do láhve. Platím a odcházím domů, z vinárny to je už kousek. Doma mě vítá kočka svým typickým vrčením. Hodim ji kus salámu, rozvalim se na postel a načínám dvoulitrovku frankovky. Dám si pár mocných hltů a zaposlouchám se do řevu od vedle. Šílená sousedka, co nosí na hlavě prazvláštní hadr, falešně vyřvává na celej barák nějakou lidovou písničku. Nesnášim lidový písničky. Dávám si další mocný hlt frankovky, rozrazim dveře a začínám šílený sousedce mlátit do dveří.
„Drž hubu, ty píčo, slyšíš?“
Jednou stačí a dost, šílená sousedka se bojí a sklapne svojí falešnou držku.
Sotva zavřu za sebou dveře a znova se vyvalim do postele, šílená sousedka začne nanovo, tentokrát ještě víc nahlas a falešněji. Dám si víc než mocný hlt, až se z toho zakuckám. Na sousedku seru, je to stará píča. Dva mocný hlty mi spravěj znova náladu a já pouštim hudbu z přehrávače. Hraje tolik nahlas, abych neslyšel falešnej řev šílený sousedky. Je to stará píča.
Budim se v 11 v noci. Dvěma zátahy dopiju láhev frankovky a vyrážim do ulic. Světla mi zamotávaj hlavu, jsem ožralej. Bludím ulicemi až dorazim k baru, kam se vypravuju posledních pár tejdnů. Jsou tam lidi, co mě neotravujou, vejde se jich tam málo a pivo je dobrý.
„Čau“
„Nazdar. Pivo?“
„Dám si.“
Sedám si a balim si cigáro. Papírek se mi trhá v půlce a začínám na novo. Ožralost ustupuje, přede mnou si hoví půllitr s pivem. Upadám do okolních lidských interakcí, rozhovorů a myšlenek. Dopíjim pivo a dávám si další. Jsem zase ožralej, na práci absolutně zapomínám.
„Pivo došlo.“
Vyrážim s ožralym námořníkem do dalšího baru. Námořník to přehnal s rumem, za dobu co jsem ho viděl v baru, vychlastal deset dalších paňáků. Nadranej byl pěkně už když jsem tam dorazil. Poslední paňák mu nesed, zařval, jak tisíckrát předtím za poslední hodinu, RUM a šel se vyblejt do kanálu. S námořníkem přicházíme do druhýho baru a objednáváme dvě piva a dva rumy. Kopem to do sebe, sedíme a beze hlásky pozorujeme místní osazenstvo.
„Ty lidi se divně bavěj. Myslim, že je to tu plný idiotů.“ Procedim mezi zuby.
Námořník nereaguje, i přes svojí ožralost, zdá se, že ho zase dostihly chmurný myšlenky.
„Hej barmane, dva absinthy pro mě a pro námořníka. A dvě piva k tomu. Hej, barmane a ne, že ti to bude zase trvat.“
Dočkáváme se svých absinthů a piv. Klopíme to do sebe, nezapíjime to pivem, ta chuť se musí vychutnat. V ožralosti zapomínám na čas, je mi to jedno. Nyní jsem krásnej, jsem vesmír. Vlastně jsem ještě o kus dál. Takhle to asi vidím jenom já. Ostatní maj svý dojmy v píči a staraj se hlavně o ostatní. Já se zajímám především o sebe, proto jsem ožralej a o kus dál.

Světlo za nezataženými žaluziemi mi proniká skrz řasy a víčka. Venku je skurvený slunce, světlo, lidi se smějou a je jim vedro. Já to nechápu, nesnášim denní světlo a zábavu jménem 50 stupňu Celsia ve stínu. Nenávidim to.
Je půl dvanáctý dopoledne. Zaspal jsem do práce, v tomhle týdnu už potřetí. Dostanu vyhazov, ale jdu se tam alespoň podívat na ty nasraný ksichty.

Sotva vejdu dovnitř, potkám na chodbě brunátnýho šéfa. Zaksichtí se na mě a zbrunátní ještě víc.
„Do mý kanceláře, hned!“
Blbě se zasměju a líně se šourám do šéfovy kanceláře.
„Jakou máte výmluvu dneska, Hruškovsky?“
„Žádnou.“
„Děláte si prdel, Hruškovsky? Co tím myslíte?“
„Ptal jste se mě, jakou mam výmluvu. Nemám žádnou, nevymlouvám se.“
Šéf začal brunátnět ještě víc, začal křičet hlasitěji.
„A kde jste kurva byl, Hruškovsky?“
„Ožral jsem se a ráno se mi nechtělo vstávat.“
Šéf div nevybuchl. Co následovalo, si umíte jistě představit.
Loudám se s krabicí pár svých krámu líně domů. Pozoruji lidi, co choděj kolem mě, projížděj v autech nebo na kolech. Zastavím se u oken do pekárny, tlustý báby připravují těsto na další várku makovejch koláčů. Vůně se rozléhá široko daleko od pekárny. Lidé si tak šedivě žijí svůj městskej život a nevšímaj si ničeho okolo. Nemám nic, ale všímám si všeho okolo. Už jsem skoro doma, jdu kolem vinárny.
„Dva litry frankovky.“
Blíží se noc.