za mostem...

zaplatil jsem daň z oken

a protáhl se lupou

na nástupiště ke zdivu

kde mě čekajícího v jeho zátylku

uchopily

slapové síly

co pohání gejzíry ledových krystalů…



to mrholení bylo tak jemné

že samo sebe považovalo za mlhu

a ta zeď se tvářila hřbitovně

ale přitom skrývala

jednu neobyčejnou zahradu…



přelezl jsem

a spadl s vyraženým dechem

do záhonu kvítí

co vypadalo jako vosí hnízda

s parukou…



když mi odlehlo ve středním uchu

stále jsem sledoval dívku

teď už zblízka

a ona slyšitelně zopakovala to

na co jsem koukal

jako na obrazovku bez zvuků...



vypadala jako rytířka

z perného dne

ale pořád měla hlas nože

a živě gestikulovala

kusem blanšírovaného pórku…



tak tomu říkám

naslouchat kůží

vidět rukama

a hýbat světlem…



no kde jste se toulal?

já si s tím dala tolik práce

tak už pojďme

ochutnávat náladu…



Pokaždé nejradši začínám něco,

co nedokážu dokončit…



Vzal jsem ji za ruku

pak se nebe protrhlo naplno

jako zřítelnice obřího vorvaně

a my zmizeli za vyplouvající zeleninou…