Oblíbená místa
Oblíbená místa
Oblíbená místa
„A co snad den ti vzal, vrátí ti sen“, říká se.
Mám úžasný pocit, zdálo se mi, že jsem se elegantně oblékla a vyrazila do ulic Ostravy. Důležité je, že jsem měla černý moderní kostým, bílou halenku a tenký světlý plášť. V rukou černou kabelku z měkké kůže a dopis A4, který jsem nesla z VŠB. Šla jsem, dívala se po výlohách a na jednom domě byl nápis Kasino, asi Stodolní, divím se, co tam dělám. Pak se pohybuji uličkami směrem k ředitelství OKD. A probudila jsem se.
Svoje město jsem neměla ráda, hlavně kvůli špinavému vzduší a spousty komínů. Taky velká plošná rozsáhlost, byla nepraktická, než jste se dostali z jednoho konce na druhý, trvalo to třeba i několik hodin. Jenom do práce jsem jezdila 40 minut. Zpočátku na Slezskou Ostravu, později do Poruby.
VŠB byla tehdy rozmístněna do několika budov. Vzpomínám si na Modrý pavilon, tam byl děkanát a dole ve sklepě měli naši kluci laboratoř na tlakové zkoušky materiálů. Často jsme jim chodily pomáhat, zapisovaly hodnoty a pak opisovaly zprávy. V prvním patře byla laboratoř paní Kučové, fotografky, u které jsem se zaučovala.
Taky jsem chodila o patro výš fotit vědecké rady a různé konference. Bývala tam spousta starších a vážných mužů, ale převážně mluvil jen jeden, jakýsi soudruh ze šachty. Byla divná doba, chytří mlčeli a dělnická třída hovořila – fráze, fráze, fráze.
Obsazení spojeneckými vojsky mělo trvat jen několik roků a zatím z toho bylo dvacet let.
V roce 1975 se VŠB stěhovala do Poruby, většina pavilónů už stála, zbytek se dokončoval. A tak jsme se jednoho dne začali zařizovat v prázdných místnostech.
Teď po létech se všechno změnilo, s mým odchodem skončila fotolaboratoř a i škola se změnila na Technickou universitu.
Proměnami prošla i Ostrava. Zmizely šachty a taky řada komínů, přibyla zeleň, ale hlavně spousta soukromých obchodů. A tak občas v bdělém stavu nostalgicky vzpomínám jaké by to bylo, kdybych mohla zase courat ulicemi, dívat se do výloh a procházet butiky. Jen mám trochu obavu ze zlých Romů, kterými se město hemžilo už v dobách mého mládí. Častokrát jsem ustupovala před hlučnou skupinkou dětí ještě školou povinných, mnohokrát jsem uvolňovala místo v tramvaji rozložité paní.
Město, kde jsem se sice narodila, ale odkud jsem celý život utíkala, hlavně kvůli smogu a kam jsem se z téhož důvodu vždy s pláčem vracela. Dnes žiji kousek vedle, v čistotě, ale stále jako mezi cizími. – Jak ráda bych se vrátila zase zpět, opět mladá a zdravá.
Těch oblíbených míst mám víc: Rožnov p. R., Praha, Zagreb, Paris a moře, Kythira. Ale odevšad bych se stejně vždycky vracela tam k nám, kde jsem vyrostla, domů na Valašsko.
„A co snad den ti vzal, vrátí ti sen“, říká se.
Mám úžasný pocit, zdálo se mi, že jsem se elegantně oblékla a vyrazila do ulic Ostravy. Důležité je, že jsem měla černý moderní kostým, bílou halenku a tenký světlý plášť. V rukou černou kabelku z měkké kůže a dopis A4, který jsem nesla z VŠB. Šla jsem, dívala se po výlohách a na jednom domě byl nápis Kasino, asi Stodolní, divím se, co tam dělám. Pak se pohybuji uličkami směrem k ředitelství OKD. A probudila jsem se.
Svoje město jsem neměla ráda, hlavně kvůli špinavému vzduší a spousty komínů. Taky velká plošná rozsáhlost, byla nepraktická, než jste se dostali z jednoho konce na druhý, trvalo to třeba i několik hodin. Jenom do práce jsem jezdila 40 minut. Zpočátku na Slezskou Ostravu, později do Poruby.
VŠB byla tehdy rozmístněna do několika budov. Vzpomínám si na Modrý pavilon, tam byl děkanát a dole ve sklepě měli naši kluci laboratoř na tlakové zkoušky materiálů. Často jsme jim chodily pomáhat, zapisovaly hodnoty a pak opisovaly zprávy. V prvním patře byla laboratoř paní Kučové, fotografky, u které jsem se zaučovala.
Taky jsem chodila o patro výš fotit vědecké rady a různé konference. Bývala tam spousta starších a vážných mužů, ale převážně mluvil jen jeden, jakýsi soudruh ze šachty. Byla divná doba, chytří mlčeli a dělnická třída hovořila – fráze, fráze, fráze.
Obsazení spojeneckými vojsky mělo trvat jen několik roků a zatím z toho bylo dvacet let.
V roce 1975 se VŠB stěhovala do Poruby, většina pavilónů už stála, zbytek se dokončoval. A tak jsme se jednoho dne začali zařizovat v prázdných místnostech.
Teď po létech se všechno změnilo, s mým odchodem skončila fotolaboratoř a i škola se změnila na Technickou universitu.
Proměnami prošla i Ostrava. Zmizely šachty a taky řada komínů, přibyla zeleň, ale hlavně spousta soukromých obchodů. A tak občas v bdělém stavu nostalgicky vzpomínám jaké by to bylo, kdybych mohla zase courat ulicemi, dívat se do výloh a procházet butiky. Jen mám trochu obavu ze zlých Romů, kterými se město hemžilo už v dobách mého mládí. Častokrát jsem ustupovala před hlučnou skupinkou dětí ještě školou povinných, mnohokrát jsem uvolňovala místo v tramvaji rozložité paní.
Město, kde jsem se sice narodila, ale odkud jsem celý život utíkala, hlavně kvůli smogu a kam jsem se z téhož důvodu vždy s pláčem vracela. Dnes žiji kousek vedle, v čistotě, ale stále jako mezi cizími. – Jak ráda bych se vrátila zase zpět, opět mladá a zdravá.
Těch oblíbených míst mám víc: Rožnov p. R., Praha, Zagreb, Paris a moře, Kythira. Ale odevšad bych se stejně vždycky vracela tam k nám, kde jsem vyrostla, domů na Valašsko.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.