Šestá kapitola

Anotace: ...

"Ta vaše holčička je moc hubená"
říká doktorka
"Nechce jíst"
odpovídá máma
Holčička by jedla jak malý tygře ale to by maminka nesměla chodit domů opilá a táta by jí nesměl mlátit.
Zvracím.
Je to můj koníček a vždycky to dobrý jídlo opláču.
"Mami co je duše?Jak vypadá?"
"Duše není vidět...máš jí schovanou u srdíčka"
"Ba ne mami já myslím že vypadá jako tukan"
"Prosím tě jak jsi na to přišla?"
"Mě se to zdálo...byla to duše a byl to tukan s tim velkým zobákem..."
"Tak si jí namalujeme...jak by asi mohla vypadat?Duše je nehmotná...víš je jako vzduch..."
"Myslíš mami že je to něco jako prd?Ten taky nemůžeš namalovat a nevidíš ho..."
Máma se rozesměje-směje se moc krásně.
"Ty máš nápady...prd je přece plyn..."
"Duše je prd...já na to přišla!"jásám
smějeme se až nás bolí břicho a zkoušíme ty prdy-duše namalovat...
Přijde táta...
"Hele my
kreslíme prdy"
vítám ho a už se smějeme všichni...jsem tak šťastná protože je
mi dobře.
"Tohle bude asi babičin prd..."hodnotí táta naši kreslenou tvorbu
to už s mámou brečíme smíchy...
A táta si bere paruku s dlouhejma vlasama a hraje čarodějnici...
"Dej sem prd...vlastně duši!"
Honí nás okolo stolu a my pištíme a máme radost.
Kéž by tyhle chvíle trvali na věky!
Svojí teorii o duších v pravdě převratnou svěřím sestřenici.Skoro dostane psotník.
Hrajeme skvělou hru-jsme dvě staré babičky žijící v přírodě-v Tatrách na Slovensku,jsme sestry a obě se jmenujeme Marienky a nenecháme si vymluvit že sestry se nemůžou jmenovat stejně...
A protože staré babičky užívají spoustu léků tak my taky bereme léky-lentilky.
Je nám špatně...dvojnásobná dávka lentilek to spraví...
Večer usínáme v jedný posteli...
"Víš co až vyrostem budem pořád spolu"
šeptá mi sestřenice do ucha
"Tak třeba utečeme"
"Tak jo a ty se převlíkneš za muže a vezmeš si mě aby nás nic nemohlo rozdělit"
"Dobře...a budem všechno dělat dohromady"
"Pěstovat koně"
"Víš proč si s náma Honzík už nesmí hrát?"
ptám se sestřenice,Honzík je náš nejstarší bratranec a my ho moc nemusíme protože nás vychovává a poučuje...
"Mamka říkala že je unavenej"odpovídá sestřenice z těsné blízkosti do mého ucha
"Moje máma se bavial s tetou a prej umře"
jsem pyšná že mám tak převratnou informaci
"Je nemocnej ale přece se léčí"
"Umře,teta plakala a proč myslíš že jsou na něj všichni tak hodný?A víš co mě to nevadí,stejně byl na nás dycky zlej...jak Pavlovi potopil hlavu do umyvadla,to bylo hnusný.Možná ho bůh potrestává"
"Babička říkala že bůh k sobě bere jen ty který nejvíc miluje"
"Jooo?No tak to sousedovic Ben je asi v nebi"
"To jooo a andělé mu nosej žrádlo...třikrát denně..."
Špitáme si dokud neusneme...
Konec prázdnin nás nemilosrdně rozdělí.
Já se svým blbým příjmením a vzhledem rozhodně nepatřím mezi elitu třídy.Posmívají se mi za vlasy husté a nespoutané,za pihy,a hlásek mutujícího kuřátka a taky jsem mrňavá...
Tak mlčím.
Honzík se mění.Máma mi říká že na něj mám být hodná.
Vypadá jinak a taky se chová jinak.
Jednou jsem u tety a Honzík leží v posteli u okna...strašně ztloustl a nemá žádný vlasy.Předtím měl nádherný černý a hustý.
"Pojď ke mě.."zavolá mě
Váhavě si k němu sednu na postel
Díváme se na sebe.Je mu 13 let a mě osm.Vždycky mě zlobil...bral mi hračky a zahazoval je přes plot a já křičela a sápala se na něj ale byl vysokej a silnej a smál se mojí bezmoci.
Vyndá zpod polštáře plastového koně s kovbojem kterého jsme mu všichni záviděli a já ho dokonce jednou zkusila ukrást.
"Líbí se ti furt?"
Ptá se
Kývnu čekám nějaký podraz
"Tak si ho vem"
Lapu po dechu...
"Proč?"vymačknu ze sebe
"Zejtra jdu do nemocnice...a tam ho nebudu potřebovat"
"No ale až se vrátíš..."
"Já se nevrátím..."říká strašně potichu a má úplně dospělý oči
"A kam půjdeš?"
"Do nebe...asi..."
"Máš strach?"
"Já myslim že jako usnu a pak se probudim v nebi no a tam to bude lepšejší než tady..."
"A ty tu nechceš bejt?"
"já sem hrozně unavenej...tam třeba nebudu unavenej a budu hrát zase fotbal"
"To si ho fakt mám nechat?"
"Jo"
"A co když se vrátíš?"
"No tak mi ho třeba někdy pučíš..."
Dívám se s nedůvěrou do hlubokých klidných očí,to není bratranec jak ho znám
O měsíc později mi vezmou koníka s kovbojem aby ho vystavili do vitrínky k Honzíkově fotce.Bráním se a řvu ale nikdo nevěří že mi ho dal...a naopak jsem označená za zlou a špatnou...
Když mě teta sprchuje ledovou vodou přes rameno utrousí k druhé tetě:"Nechápu proč je smrt tak nespravedlivá a bere si ty který máme rádi..."
"Ty mě nemáš ráda"ječím
"Nemám...protože jsi zlá!Tvoje máma je zlá..."
"Ty bys chtěla abych umřela"
Tety mlčí...
Ten koník mi moc chybí....