v hlubinách...

Anotace: je tolik možností...Festina lente neboli pospíchej pomalu…uvidíš...

spustili se opatrně dalším komínem

tentokrát už na členité dno

ze kterého se jako nitky sklípkanů

rozbíhaly chodby do dalších prostor…



,,tady už jsem nebyl,,

povrdil zádům sličné dívky před ním…



jen zakývala hlavou

neomylně vybrala jednu z nich

a opatrně se posunovala dál dovnitř

on si však všimnul

třásla se takovým nadšením

že se na ní zřejmě hodlalo vznítit oblečení

zatím co on byl nehnutý

jako ten skalní masiv všude kolem

takže v podstatě byli v průměru

běžného množství pohybu…



otočila se…



,,kristepane tenhle chlap je balvan,,

vzápětí ale musela uznat aniž věděla proč

že ji něčím přitahuje

/magnet to není/

ten jeho pohled

pokaždé když se na mě zadívá připadám si naHá

ten jeho hlas

úplně mě z něj brní tělo

a navíc vypadá

jako by měl jisté zázračné schopnosti…



nedělá třeba vůbec nic

a přesto máte dojem

že je plně zaměstnaný

což je svým způsobem zneklidňující

nemluví nehýbe se

jen tak sedí a vypadá

že na něco čeká…



no jasně…určitě čeká

až mu něco povím…

někdy bych ho s chutí kopla

ale pochybuju že by ho to rozhýbalo

spíš bych si asi pohmoždila kotník

nechápu jak někdo

kdo se prakticky nehne

může mít takovou stavbu těla

třeba místo toho pekáče buchet na břiše

by měl mít spíš dozrávající dýni..



,,Tak už pojď a posviť mi,,…



,,No vida…a pak že nezavolá,,…

usmál jsem se do vousu

zvednul kotvy a došel k ní…



Víte co je na jeskyních podivné?

že světlo v ní nedokáže rozeznat stíny

takže když jsem rozsvítil

vypadalo to jako bych ozářil tmu…



po chvíli se přeci jen neochotně odtáhla

/ta tma/

a my sestupovali dál do hloubi země…



zvláštní…vypadá to jako schody…



ty asi kdysi dávno vytesali Ti

kdo přišli první..



přidržoval jsem se stěn

a párkrát ucítil slabé chvění

což ale nebylo nic překvapivého

a přemýšlel nad tím

jak asi vypadá zkamenělá hornina

když tu najednou

jakoby nám šel někdo naproti

s mihotajícím jasem

co se zintenzivňoval

něco jako když procházíte s loučí trychtýřem

od konce tubusu

k jeho rozšiřující se ploše…



došli jsme až k hranici skalního dómu

a když jsem pohlédl na svou společnici

měla vzrušený výraz

nepatrně kývla a usmála se

zřejmě jsem se tvářil stejně…



něco nás prostě přinutilo stát a nejít…



jako by jste nadzvedli poklop požehnaného ticha

co působí jako muzika

pro vláčný tanec pestrých motýlů…



na galerii mihotavě zářily krystaly v působivé symfonii…



,,tak je to přece pravda,,…zašeptala…



Maně se mne chytila za ruku

a po chvilce tiše dodala

,,Konečně máme důkaz

že ty kameny přetáčí vibrace na světlo…



a pak v úžasu vykřikla

podívej oni spolu těmi světelnými odstíny ,,mluví,,…



díval jsem se do těch jejích duhovek

cítil její vroucí stisk

a napadlo mne

kolik asi očividných pravd kterým věříme

vyvolá v budoucnosti jen shovívavý úsměv

a kolik asi nesmyslných domněnek,

které zanechávají jen laskavé pousmání

se v budoucnu potvrdí tak

že jste jejich výskytem docela šokovaní…



Má Murmure…