Už se na mě nezlob

Anotace: Celkem krátká povídka o odpuštění a nemožnosti vypořádat se s životní chybou.

Podzimní vítr byl chladný a nelítostný.Dostal se na každý kousek těla, který byl odhalen z oděvu. Tento podzim vládnul tentokrát opravdu chladnou rukou a pocítil to i 36letý muž, avšak jeho duše byla hluboce znehodnocena činy, které učinil.Činy z nás dělají lidskou bytost a věděl to i Petr Novák – muž, který udělal chybu u které není možnost nápravy.Se založenými rukami na prsou seděl na skládací dřevěné židli před hrobem své ženy.“Někdy nemůžete něčemu zabránit i když z hlouby duše chcete a přitom máte pocit jakobyste to mohli zastavit.“ Přemýšlel v duchu Petr.“Povím vám krátký příběh plný zklámání,smutku a hněvu.“
Byl to den jako každý jiný, avšak ne pro mne.Opět sem musel navštívit psychiatrickou léčebnu.Ten psychiatr na mě jen tak pořád divně zíral myslím, že mě nikdy nepochopil, ale každý ví že tento typ doktora je pouze na to, aby se někdo vymluvil.Měl sem problém s ovládáním hněvu.Někdy sem viděl strašlivé věci a jindy jsem se zas probudil na podlaze v potoku krve.Nevím čím to bylo, ale nešlo to ovládnout.Byl to běs,který nešel zastavit.Jakmile jsem všechno řekl doktorovi včetně svého mládí a osobních věcí napsal mi silné léky, který občas zabíraly, avšak jednoho dne prostě neutlumily můj hněv.Jakmile jsem viděl doma svou ženu s jiným mužem neovládl jsem se.Pak už si jen pamatuji opět jak jsem se probral na podlaze zabarven rudou kapalinou známou jako krev.Svou ženu jsem zabil kuchyňským nožem, kterým jsem oddělil hlavu od torza stejně jako jejímu partnerovi.Nedokázal jsem se zabít a tak jsem dlouhou dobu strávil ve vězení.Pustili mne dříve za dobré chování a jediné co mi pomohlo byl můj zdravotní stav.Výdal jsem svou ženu ve snech neustále.Neustále jsem prosil o odpuštění křičel jsem na její tělo bez hlavy.
„Už se na mě prosím nezlob!Prosím!“
žadonil jsem bohužel zbytečně.Nikdy mi neodpustila každou noc přišla ve svých svatebních šatech a musel sem naní hledět.Vždy jsem stejně žadonil o odpuštění.Chyby děláme, abychom jsme se znich poučily.Můj běs byl nesnesitelný celý život.Nešel zastavit.Nikoho jsem poté už sice nezabil,ale žít s myšlenkou, že jste zabil svou ženu není zrovna ta nejlepší.Proto jsem se pokoušel svou bývalou ženu každý den navštěvovat s pocitem viny v srdci.Stále se na mne ale zlobila a já to nemohl zastavit.Není špatné prosit o odpuštění je to další z vlastností, kterou se lišíme od zvířat.Každý den, který nastal byl pro mne jen utrpení.Vysedával jsem u náhrobku a odcházel večer se slovy.
„Už se na mě prosím nezlob..“
Nepomohlo to, ale pak jsem našel řešení.Někdy je lepší ukončit svůj život za to kolik škody jste napáchal a stále jí budete páchat.Nikdy to nezastavím.“
Petr Novák vytasil ruční pistoli s názvem Glock.Hlaveň ocelového Glocku byla chladná, když jí Petr přiložil k čelu.Zavřel oči z kterých teklo několik slz.
„Už se na mě nezlob...“
Ozvala se hlasitá rána a náhrobek Marie Novákové se zbarvil krvý,když dopadlo bezvládné tělo na ono místo.Vítr si jen něžně pohrával se slovy, které Petra celý život provázeli.
„Už se na mě prosím nezlob..“