Černo

Anotace: Jaká tma může být v hlavě člověka..

Na první pohled se místnost zdála prázdná. První pohled ale někdy klame. A tak to bylo i v tomto případě. Kdo se totiž podíval pozorněji, mohl si všimnout shrbené postavy sedící v tom nejzazším rohu, v temném koutku pokoje. Kymácela se ze strany na stranu a broukala si tesknou melodii. Ženin hlas se chvílemi zadrhával a ztrácel, aby pak mohl za chvíli opět zesílit. Kdo by ji sledoval opravdu dlouho, zjistil by, že její pohyby se pravidelně opakují. Její pohled byl skelný a bez zájmu. Vypadala opravdu politováníhodně. Kdekoho by její stav rozplakal.

Ovšem v její hlavě to vypadalo mnohem hůř, než by si kdo mohl představit. Celý její vnitřní svět byl potažen černou mlhou. Táhla se všemi cestami, přes kopce i lesy. K té mlze ještě pršelo. Všechno bylo pochmurné. A uprostřed toho všeho, na studeném kameni, seděla mladá dívka. Měla černé husté vlasy a modré oči. Byla oblečena v černý šat, který byl promočený skrz naskrz, stejně jako dívka. Tvářila se sklesle a v její situaci se tomu nelze divit. Přesto sebrala všechny své síly a vydala se na cestu.

Voda z louží stříkala na všechny strany. Její nohy se bořily v blátě. Ale ona šla stále dál a dál. Neotáčela se dozadu, ale ani se nedívala dopředu. Její pohled směřoval k zemi. Chvílemi svůj pohled zvedla a podívala se okolo, aby ho pak zas mohla sklopit. Plakala. Slzy jí stékaly po tvářích a mísily se s dešťovými kapkami. Už ani neměla sílu utírat si oči špinavým rukávem. Kráčela odevzdaně, vstříc svému osudu.

Cesta do kopce byla dlouhá a namáhavá. Déšť nepolevil a mlha se zdála být ještě hustší než na začátku. Z dívky čišelo naprosté zoufalství. Byla sama na tomto opuštěném místě. Nevěděla, co má dělat. Nevěděla, kam má jít. Tušila, že by měla pokračovat dál a proto se snažila i přes nedostatek sil nezastavovat. Své tělo už ovládala pouze silou vůle.

Na kopci ji čekalo překvapení. Stála tam totiž stará a kamenná studna. Dívka se zarazila. Co dělá na takovémto místě? Bylo to zvláštní. Přesto ji však studna vábila k sobě. Vyzařovalo z ní jakési světlo. Vyzařoval z ní pocit bezpečí. Dívka se k ní pomalu přibližovala, až se její ruce opřely o kamennou stěnu. V tu chvíli se stalo cosi nečekaného.

Ze studny se vznesl nad dívčinu hlavu anděl. Působil jako slunce na celé zemi. Mlha se v jeho přítomnosti rozplývala, déšť jako by ustával. Zářila z něj čistota jeho duše, bílá barva osvětlovala prostor a oslepovala dívku. „Konečně jsi dospěla na konec své cesty,“ řekl anděl. Dívka se zarazila. Že by byl konečně konec celého jejího trápení? „Ano,“ odpověděl jí anděl, jako by četl její myšlenky. Nemohla uvěřit svému štěstí. Opět se rozplakala, tentokrát však úlevou. „Tvá cesta byla trnitá a plná nástrah, musela jsi ji však zdolat, abys mě našla. Beze mě bys ničeho nedosáhla.“ Jak je to možné? ptala se sama sebe. Co je na tom andělu tak zvláštního? Proč ho potřebuje? „Kvůli tomuhle,“ usmál se anděl a pohnul křídly.

Obloha se najednou jako zázrakem projasnila. Všechno tmavé odletělo pryč a celou zemi osvětlovalo nádherné světlo. Bylo čisté, jako svět, který se náhle obnovil. Tráva ožila a květiny začaly kvést. Ptáci se rozezpívali a roztáhli svá křídla, aby mohli létat, kam jen chtějí.

„Kdo tedy jsi?“ zeptala se zvědavě dívka. Ale věděla, že odpověď už zná. Byla v její hlavě už od počátku. Teď pouze vylezla ze své skrýše. A anděl jí opravdu odpověděl podle její domněnky: „Já jsem tvoje vnitřní síla.“

Žena v místnosti vstala. Protáhla se a podívala se kolem sebe. Jako by ten svět viděla poprvé v životě. Její nevěřícný pohled byl však po chvilce vystřídán šťastným úsměvem. Zahleděla se z okna ven a začala si broukat novou melodii. Ta už ale zněla úplně jinak než ta původní. Bylo v ní cítit štěstí.