Sen nebo skutečnost?

Anotace: Zamýšleli jste se už někdy, co je sen a co skutečnost? Jak tenká je hranice mezi nimi?

Sen nebo skutečnost?

Svítivá zář namodralého měsíce v úplňku osvětlí jeho postavu. Běží po vrcholku duny oděn v pouštní plášť šedočerné barvy. Ze všech sil utíká a zaprášená tvář se mu zalévá lepkavým potem. Cítí dokonce, jak se mu potí záda a jednotlivé kapky mu stékají až dolů na bedra. Nechápe, jak může utíkat a zároveň myslet na to, jak se mu potí záda. Jeho hlavním úmyslem je však běžet. Běžet až do úplného vyčerpání. Je si jistý, že radši zemře únavou než aby se nechal chytit nebo zabít. Zvolňuje krok, aby neupadl a neskutálel se dolů z duny. Vtom však uslyší hvízdnutí. Ví, co to znamená. Dohnali ho a teď po něm střílejí. Znovu nasadí nejvyšší možné tempo, avšak zakopne. Ještě než začne padat dolů vstříc temnotám písku, stačí se ohlédnout a zjistí, že to, o co zakopl byl asi dvoumetrový had stočený do klubíčka. Ten, když se protivník vzdálil, se zase znovu ukládá ke spánku. Pomyslí si, že má štěstí. Dnes poprvé a nejspíš i naposled. Znovu zaslechne hvízdání výstřelů. Jeho dopad není tak měkký, jak předpokládal. Dole u úpatí duny je několik ostrých kamínků, o které si ošklivě pohmoždí koleno a roztrhne nohu. Znovu se zvedá na nohy a běží vstříc dalšímu písečnému vrcholu, který se mu zdá neuvěřitelně vzdálený, teď však už pomaleji, neboť naražená a roztržená noha bolí a žíznivý písek skrápí první kapičky krve. Ten jako by k sobě tekutinu přivolával, aby ji mohl pohltit. Kapky dopadají na zem a barví zrníčka písku do ve svitu úplňku svítivé rudé. Na chvíli se ohlédne a spatří za sebou jen velmi slabou krvavou stopu, kterou písek zdárně maskuje. Už už vybíhá na další vrcholek, když ucítí štípnutí na ruce. To se pro něj stává impulsem pro ještě rychlejší běh. Znovu zakopává a kutálí se dolů do přesypu. I tentokrát zakopl o hada, který se nyní rozhodne toho, kdo ho vyrušil, pár metrů pronásledovat. Už zase dopadá do písku na nepříjemně ostré kamínky, které mu rozříznou plášť a hřbety rukou. Začínají se mu podlamovat nohy a on upadne. Ihned však vstane. Ohlédne se a vidí teď už znatelnější krvavou stopu a pod sebou vsakující se louži životadárné tekutiny. Nedbá toho a běží dál. Vybíhá na další vrcholek, zatímco se mu nohy v těžkých botách boří do písku. I tentokrát zazní hvízdnutí a on se chytne za zatím nezraněnou nohu. Přes tmavé klubko na vrcholku boule písečného koberce se tentokrát doslova převalí a kutálí se už zase dolů z dalšího vrcholku. Plaz si to už však nechce nechat líbit. Vlnivými pohyby pronásleduje narušitele a když je u něj, zakousne se mu do lýtka pravé nohy tak, že narušitel zasykne bolestí.

Na zlomek vteřiny se mu zatmívá před očima a on už tuší, co ho čeká. Dopadá na ostré pozůstatky erozivního působení přírody a z jeho hrdla unikne bolestný výkřik, který je však sotva slyšet a který lituje jeho mučené tělo. S vervou však stává a pouští se k dalšímu vrcholku. S ubývajícími silami se mu daří překonat ještě několik vrcholků dun, ale zjišťuje, že mu noha znecitlivěla, včetně reakce na krev z ní vytékající. Několikrát ještě slyší zahvízdnutí a ucítí náhlou bolest. Jeho tělo slábne a on padá na zem. Nepoddává se však beznaději ani bolesti, která mu vybuchuje v hlavě a postupně ho stravuje. Sahá až na dno svých sil a skutálí ze z dalšího svahu. Dole znovu následuje tvrdý dopad a pohyb kupředu vstříc vrcholku další duny. Zjišťuje, že se na teď už úplně znecitlivělou nohu nemůže postavit a počíná být zoufalý. Do svahu se pohybuje pomocí rukou a nohu táhne za sebou. V půli duny se zmůže jen na poslední vzepětí a na vrchol duny se doslova doplazí. Oči se mu zavírají a on cítí pouze to, že se kutálí dolů ze svahu.

Probere ho ostrá bolest v boku. Trochu se pootočí a spatří, že leží u stromu. Je to palma s temně zelenými listy. S povděkem se zvedne na ruce a zády se opře o palmu. Rozhlédne se a „oáza“ je mu povědomá. Prostor mezi dvěma dunami je mu povědomý… V tom se probouzí a zasténá. To všechno se mu jen zdálo, byl to sen, jenom mučivý sen. Skloní hlavu a pohlédne na své tělo. Je opřen o suchou větrem ošlehanou palmu a z hrudi, rukou, nohou, krku, ze zad… z nespočtu ran mu prýští krev. Cítí, jak z něho uniká energie a jak se mu znovu začíná chtít spát. Teprve teď si uvědomuje, že to nebyl sen. To všechno, duny, kamínky, had, výstřely, bolest. To všechno mu teď připadá tak skutečné. Vzpomíná si, utíkal, utíkal před nimi, ale teď ho dostanou. Zavírá oči…takže už nespatří ani několik postav v pláštích pískové barvy, které se nad ním sklánějí a po několika nasupených pohledech odcházejí.