Mrtvý , nebo ne?

Anotace: Absurdní povídka o tom, že je pro někoho vlastní pravda důležitější, než nezpochybnitelné důkazy.

„Já myslím, že je,“ řekl mladý lékař stojící nad mým tělem.
„Já bych řekl, že není,“ oponoval mu jeho starší kolega.
„A snad do toho mám co mluvit i já,“ přidal jsem se do debaty.
„Vás se to netýká,“ okřikli mě oba skoro současně a pokračovali ve své hádce.
Od té chvíle už jsem mlčel. Stále se nemohli shodnout, jestli jsem nebo nejsem – mrtvý. Podle mladého lékaře jsem žil, ale podle jeho kolegy jsem byl mrtev.
A co na to já? Vlastně nevím. Raději vám povím svůj příběh a rozhodněte se sami.

Asi před dvěma dny jsem byl v noci, na ulici přepaden a zavražděn. Uložili mě do márnice, neboť předpokládali můj skon – mé srdce netlouklo a dech se zastavil.
Už mě chtěli pohřbít, když jsem se z ničeho nic probudil. Na tom by nebylo nic zvláštního, nebylo by to poprvé a bohužel ani naposled, ale mé srdce stále netlouklo a ani jsem nedýchal – z čehož jasně vyplývá otázka: Jak mohu vůbec mluvit? Ale to je teď vedlejší - tedy ani mé srdce ani plíce neplnily již svoji funkci, což jsou hlavní příznaky smrti.
Hned jak se to rozkřiklo, objevili se tihle dva vědátoři, kteří se už dlouhé dva dny přou o to, jestli jsem naživu nebo ne.
„Je! A je! A je!“ opakoval jeden.
„A není! A není! A není!“ odporoval mu druhý.
Takhle se hádali už dlouho a nebyli stavu se dohodnout a dospět k nějakému rozhodnutí. Začínalo mě to už nudit a chtěl jsem odejít. Ti dva tu stáli a aniž by na mně dělali jakékoliv pokusy (díky Bohu za to) se jen hádali a hádali.
Snad ani nespali, neviděl jsem je ani na vteřinu ustat ve své při a alespoň na malou chvíli si odpočinout. Mnohokrát jsem usínal s pohledem na ty dva a pak se probouzel se stejným obrázkem, jich dvou, jako bych jenom mrkl a ne spal několik hodin.
Když už to trvalo asi dva týdny a já byl už docela unaven svým novým údělem, promluvil jsem k nim znovu:
„Už jste si to rozmysleli? Žiju, nebo ne?“
Mé otázky ale zůstaly bez odpovědi, jako bych tam vlastně ani nebyl. Ještě jsem několikrát zvolal:
„Haló! slyšíte mě, já odcházím,“ a když mě nevnímali ani tentokrát, vstal jsem pomalu ze stolu, na kterém jsem ležel celé dlouhé dva týdny, a když jsem zpozoroval, že si toho vůbec nevšimli, oblékl jsem se a zamířil ke dveřím.
Ještě jsem se v nich naposledy otočil a uviděl ty dva, jak se hádají, o tom, kdo má pravdu a přitom si nevšimli, že předmět jejich dohadů odchází.
Následně jsem opustil město a víckrát se do něj nevrátil.
Dnes žiji spokojeně v Londýně, a i když nevím, jestli jsem naživu nebo ne, mám se dobře.
A ti dva? Vlastně ani nevím, ale předpokládám, že tam stojí do teď, a i když jsem od nich vzdálen asi sto mil, stále se přou o to, jestli jsem mrtvý nebo ne …