Třináct

Anotace: povídka

Hlaveň zbraně ho studí na jazyku a vytváří v ústech odpornou kovovou pachuť. Pokouší se polknout. Teď už nic nejde vzít zpět. Jednoduchý mechanismus soustřeďující energii na jedno jediné místo je dostatečným a pádným argumentem, aby zůstal v klidu klečet na tvrdé a studené zemi. Studená jako led. Tlačí ho do kolen a jeho teď zrovna jen na moment napadá, že pro tak jedinečnou chvíli musí přeci existovat pohodlnější poloha. Náboj ráže 9mm v nábojové komoře je odpálen pomocí úderníku jediným stiskem kohoutku, vyletí obrovskou rychlostí vpřed, prolétne lebkou a odpálí jednu z mozkových hemisfér na zašedlou zeď jednoho z těch panelových monster. Připraven vymalovat. Cítí chlad, který se mu zarývá snad až do morku kostí. Vyber si. Pravá, levá. Černá, bílá. Smrt, smrt. Připraven vypustit duši. Připraven opustit tělo. Asi by se smál, ale jeho rty roztahuje argument. Přišla chvíle, v které již není místo na všechny ty věčné kondicionály naší minulosti. On cítí… on cítí jen ten okamžik, ten moment, tu chvíli, ten chlad, tvrdou zem a olovnatou chuť na jazyku.
„Prosím, nedělej to,“ říká ta bílá, v temnotách zářící osoba.
Z jeho úst vyjde jen cosi nesrozumitelného, vzdáleně připomínajícího lidskou řeč.
„Prosím…,“ říká a krémově bílá peříčka na jeho zádech se tetelí a žhnou v mocném a uklidňujícím zámotku světla.
Vyndává zbraň z úst a ta je vlhká od jeho slin a žaludečních šťáv. Napadá ho: „Porod“
Přestává cítit – začíná myslet. Už žádný chlad, teď se chce obléci do prvotřídního obleku od Armaniho a užívat si pohodlnosti jemného, přírodního materiálu. Žádná tvrdá zem, teď by se rád posadil do elegantního stylového křesla od Arneho Jacobsena. Do té voňavé a červené kůže, kterou nikdy nemohl mít. Do té, která ho celý život trápila, ničila a pronásledovala.
„K tomu mě dotlačilo to posraný křeslo a ty to teď všechno musíš zmrdat!“, zvrací ta slova plná nenávisti ke všemu zřejmému a drobné kapičky odlétávají od jeho rtů – v těch briliantových chomáčcích vypadají jako první sníh.
„K tomu jsi se přivedl sám,“ odpovídá Anděl.
Zbraň svírá v ruce, stále na kolenou a hlavou mu prostřeluje jedna jediná myšlenka. Myšlenka ostrá jako střep. Pohlcuje ho. Ví, co má udělat. Co musí dělat.
Znič – všechno – krásné! Hlaveň stoupá a Anděl se najednou tváří tak smutně a tak staře…
Prvá.
Ach, ten dokonale slastný pocit lidského sebeuspokojení…
Druhá.
Anděl zavrávorá a pláče…
Třetí.
Krůpěje krve barví jeho křídla…
Čtvrtá.
Peříčka vylétávají do vzduchu a snášejí se k zemi…
Pátá.
To on za to může…
Šestá.
Donutil mě to udělat – sám jsem jen nádoba…
Sedmá.
Světlo v temnotách hasne…
Osmá
Chcípni, zmiz a už se nikdy nevracej…
Devátá, desátá, jedenáctá, dvanáctá, třináctá. Třináctá a Anděl se kácí k té studené zemi mrtev. Zbraň se obrací a vrací se zpět do svého teplého hnízdečka. A ta chuť! Stačí jen stisknout spoušť a o všechno ostatní už se postará pan Newton. Akce a reakce. Černá a bílá.
„Cvak“
A nic se neozve. Třináct…