Když hasne hvězda

Ona byla na svém místě a očima zalitýma slzami pozorovala kouzlo letní noci, mnohonásobně umocněné zářivým měsícem v úplňku.
Již dávno si přála jedno a to samé. A dnes se její obrovská touha měla splnit. Měla se vydat tam, kde se andělé ukládají ke spánku. Vzduchem k ní pronikala jakási nasládlá, vzdálená vůně květin.
Byla to krásná noc a ona už se měla dočkat. Konečně už to mělo přestat. Za koncem svého utrpeníplného života viděla něco nového, něco lepšího. Dnes byly její němé prosby vyslyšeny.
Náhle spatřila anděla. Měl na sobě nádherné bohatě nabírané šaty, které mu dodávaly patřičnou vznešenost a hlubokým pohledem plným útěchy dívce naznačil, aby ho následovala.
Tóny úderů jejího srdce, jindy tak divoké, plné života a naděje teď zněly tiše, s ubývající intenzitou. Až do ztracena.
Pak už pocítila jen chlad andělského dotyku a dovolila svojí duši, aby se vydala na dlouhou cestu plnou poznání. Poslední co uviděla, bylo její tělo, klátící se ze strouchnivělé lavičky k zemi.
A přesně v tu chvíli zhasla na obloze hvězda. Jedna z nejzářivějších.