Jednoho pondělního odpoledne ...

Anotace: já vím ... stokrát omílané téma se žilekou, ale já se potřebovala vypsat z jedné! deprese ...

Zoufale se snažím najít nějaké východisko z téhle pitomé situace. Sedím v koupelně na studených kachličkách, okolo mě se povalují posmrkané papírové kapesníky. Ani tyhle bílé, zmačkané “kuličky“ mi nepomohly. Nic mně nepomůže. Je tady všude okolo mě příšerně ticho, které mi hučí v uších a v hlavě mi víří myšlenky dnešního odpoledne. Můj pohled jako vždy upoutá ta malá bílá krabička. Snažím se odvrátit zrak, jenže mě zasvědí ty “zahojené“ jizvy na rukou a nohou.
Ne! Vždyť jsem přísahala!! Já slíbila, že to už nikdy neudělám!
-A komu? Co je to slib psychicky labilního člověka?
Jenže ta bolest je příšerná!
Já si nedokážu odepřít tu slast, kdy zase pocítím tu úlevu. Vstanu, trošku se zapotácím, protože se mi příšerně točí hlava. Podpírám se rukama o stěny koupelny a maličkými krůčky dojdu až k poličce s tou kouzelnou krabičkou. Jako by byla svatá!, roztřesenými prsty se jí dotknu, vezmu si ji opatrně do dlaně, jakoby to bylo křehké bohatství dávných předků. Na horní straně mi padne pohled na cenovku.
Dvacet čtyři korun.
-Jen tak málo stačí k tak velkému štěstí?
Táhni Osude! Teď tu nemáš co dělat!
S tichým cvaknutím vytáhnu tu leklou a ostrou žiletku ...
-Ten vraždící nástroj?!?
Ano. Ten úžasný nástroj, který pomáhá!
...a cítím srdce až v krku. Vyhrnu si zuřivě rukáv a přiložím žiletku na ohyb v loktu. Už tam téměř žádné jizvy nejsou, jen tenké a úzké a bílé čárky, které se stejně klikatí na zápěstí, stehnech a lýtkách. Přitlačím. A cítím, jak ze mě padá to břemeno zítřka. Jak se mi z malé ranky řine ta krev! To je úžasné!! Společně s krví odplouvají všechny mé starosti!
Oči září štěstím, jako tehdy o Vánocích, když jsem čekala na Ježíška ...
-A dočkala ses?
Ne. Protože jsem zlobila a ... a protože jsem si přála žiletku ...
... ale teď? Teď je to konečně tady! Očekávané vyvrcholení je tady a já se přestávám ovládat. Přehazuji si žiletku rychlostí šílence z ruky do ruky. Oči se mi zalévají slzami.
Po pár minutách se hroutím k zemi koupelny a buším do kachliček spolu s beznadějí, která je v celé mé duši.
Proč jsem se neovládla?!
-Protože jsi slaboch! Jsi tak u-b-o-h-á!!!
NECH MĚ BÝT!!!
Zoufale křičím, řvu!, abych se zbavila toho ticha, které mě tak tlačí do uší. Znovu vstanu, rukama pošpiním stěnu od krve. Do hajzlu! Těchhle pár okamžiků štěstí vystřídají deprese, které se ke mně dostavují s železnou pravidelností. Beru si z lékárničky obvazy a rány zasypávám framykoinem. Jako vždy. Koupelnou se rozléhá můj ironický smích. Jo, už mám v tom obvazování za ty měsíce praxi. Pak zajdu pomalu do komory pro kýbl s hadrem a smyji moje stopy z těch krvavých orgií.
Po krátké chvíli slyším cvaknutí klíče v zámku. Rychle přes obvázané ruce shrnu rukávy. Ještě otřu poslední slzy z tváří a nasadím milý úsměv. Máma se postaví na schodiště a hned mě zasype lavinou slov, jako každý den: „Běž posekat tu trávu a nezapomeň vynést koš! Nechápu, cos tu celé odpoledne dělala?! Zase budu muset všechno dělat já, nebo co? ... “
-No A? Máš být ráda, že máš střechu nad hlavou, že máš peníze a rodinu!
Víš, Osude, já ... v té koupelně ... . Jsem byla konečně šťastná ...
-Stojí ti to za to?? Takhle si ničit tělo?
Ale já si tímhle lečím duši ...

P.S.: Tahle povídka je vymyšlená, psala jsem ji v šílené depresi a víte, já jsem pak večer do té koupelny šla a podívala se do poličky za zrcadlem .. ta bílá krabička tam vážně byla a ležela tam ještě zabalená s nálepkou 24 korun. Já ji tam nechala ležet – na horší časy ...
-Vážně?
...