všechno zlé se obrátí v ještě horší...

Anotace: příběh o tom, jak si člověk myslí, že je šťastný a přijde další rána a mnohem silnější...

V autobuse nebylo moc lidí, tak si sedla dopředu. Vždycky si tam sedá, protože má rozhled na ostatní. Ráda si představuje životy lidí okolo sebe a doufá, že jednou narazí na někoho nešťastnějšího, než je ona.. Nikdo si jí moc nevšímá. Nikdy. Delší černé vlasy ladí s černým oblečením a piercingem v bradě s černým kamínkem. Nenosí jinou. Černá je její.
Koukla se před sebe a vidí muže v obleku. Na klíně kufřík a čte si noviny. Seriózní a důležitý. Jenom co přijde domů, stane se z něj šťastný manžel a otec. Doma má určitě večeři a těší se za rodinou. U dveří stojí holka. Tak 20 jí je? Je dobře oblečená, hezká, sympatická. Asi je oblíbená. Vypadá vesele. Jede za přítelem? Za hezkým, mladým a hodným klukem. Asi s půjdou projít Prahou, na večeří, nebo jen tak někam do baru. Možná jí koupí růži…..
Dál tam sedí dva kluci. Bráchové. Ten malej se nudí a kouká ven z okna, ten starší jí pořád sleduje. Připadá mu divná? Přestala na něj koukat. Byl jí protivný a nesympatický. A nakonec kluk a holka. Držej se, objímaj se a líbaj se, jsou šťastní a….. zamilovaní!
Musí vystoupit. Má na uších discmana a poslouchá KoRn Blind. Miluje tu písničku. Miluje muziku. Najednou ale cítí náraz. Kouká na nebe. Už neslyší muziku. Slyší řvát lidi. Slyší auta a semafory. Necítí tělo.
Ještě není mrtvá. Vlítla do silnice a nepřemýšlela. Teď leží a neví, jestli to má vzdát. Rodina si bez ní poradí. Budou plakat, ale smíří se. Neřekla jim, že je má ráda. Nestihla to. Kámoše snad ani neměla. Některé, ale ani nevěděla, jestli to byli kámoši. Vzpomenou si na ní? Obrečí ji někdo?
A co on? Milovala ho. Byl její láska, ale zklamal jí. Odešel za jinou. Měl jí rád? Bude smutný? Bude brečet? Vzpomene si?
Nevzdá to. Bude bojovat. Přemítá si život a zjistí, že stojí za to žít. Už jí zvedají a berou do sanitky. Je v bezpečí.
Probírá se v nemocnici. Slyší hlasy doktorů. Nechce otvírat oči. Ví, že se jí už nic nestane. Pak ticho. Po deseti minutách někdo přichází a sedá si vedle postele. Chytá jí za ruku. Poznává jí. Je to jeho ruka. Pamatuje jeho ruce, jak zahřívali ty její. Jak jí držel ruce, když se políbili. Ale taky jak jí držel ruku, když jí řekl, že už jí nemiluje. Že má jinou. Najednou cítí slzu. Ne, není její. Stéká jí po ruce. Pomalu otevírá oči. Nemocniční zářivka není příjemná. Snaží se to rozkoukat. Vidí ho vedle sebe. Má hlavu skloněnou a…. pláče. Pohladí ho po tváři. Vzhlédne. Oči se mu rozzářily. Objal jí a políbil. Nevěřila, když ho slyšela říkat, že jí miluje a že ho mrzí, že jí zklamal. Odpustili si. Milovali se.
Byl u ní každej den od rána do večera. Byl jí na blízku, když ho potřebovala. Když byla sama proti všemu. Ležela na nemocničním lůžku a nemohla nic. Nemohla se hýbat. Doktor jí řekl, že už nikdy nebude moct chodit. Pro ní to znamenalo, že už nebude moct nikdy tancovat. Byl to pro ní horor žít bez pohybu. Přemýšlela, jak to přežije. Rozhodla se bojovat a on se vrátil, ale přišla další rána do života. Osud si s ní pohrává. Měla strach tak žít. Napsala mu dopis, jak moc ho miluje, rozbila skleničku od oběda. Jak lehké bylo přejet ostrým střepem přes hladké bílé zápěstí. Rudá krev stékala po ruce a tvoří na zemi malý flíček. Druhý se tvořil na bílé peřině. Už bylo pozdě cokoli zachraňovat. Už bylo pozdě na vše. Cítila, jak se ztrácí. Už ho nikdy nepolíbí. To byl její konec. Oči se zavíraly. Slábla. Odešla.