Anděl, který byl sražen ke dnu...

Anotace: *Láska je jako sklo: rozbije se, když ji uchopíš příliš nejistě, nebo příliš prudce.*

Seděla u řeky. Prsty jemně brouzdila po hladině. Její černé nehty a průzračná, čistá voda byly v dokonalém kontrastu. Nebýt jejich blonďatých vlasů, snad by se v tom tmavém lese ztratila. Její černá košile spolu s na zem dlouhou, černou sukní vlály ve větru. Vypadala jako anděl. Jen ta křídla chyběla.
Pohlédla na nebe. Vždycky ho vydržela sledovat celé hodiny... Teď však pozorovala našedlé mraky a z úst jí vypadlo "PROČ?!"
Drobná, černá slzička se jí zkutálela po tváři.
"Proč mi to udělal?"
Kolik dlouhých dnů, týdnů ba i měsíců toužila, aby ji sevřel v náruči nebo jen tak pohladil. Za jeho úsměv dala by život. Věděl to, a přesto jí dokázal tak ublížit... Nestál o ni.
Její drobné tělíčko se zachvělo. Zase myslela na událost dnešního rána.
Byla zrovna na cestě za svou nejlepší kamarádkou. Schválně si cestu krátila kolem JEHO domu. Nadechla se a s úsměvem na rtech vykročila v domění, že ho potká.
Taky že ano. To, co však spatřila, jí vyrazilo dech. Stál tam v objetí s vysokou, štíhlou dlouhovlasou brunetou. Zamilovaně si hleděli do očí a nevnímali nikoho a nic kolem sebe. Ani drobnou blonďatou dívku, které se právě zhroutil svět. Její srdíčko se rozpadlo na tisíce kousků....
Neschopna pohybu je pozorovala. Do očí se jí nahrnuly slzy a ona hlasitě vzlykla. Vtom si jí pár všiml. Podívali se jeden na druhého a oba vyprskli smíchy.
To už bylo moc... Otočila se a vyběhla. Přes slzy neviděla na cestu. Nikdo si nevšimal běžící, uplakané dívky. Každý měl dost svých každodenních starostí.
Stále běžela... Neměla už sil, ale nezastavila se. Její vztek spolu s lítostí jí poháněly kupředu. Zastavila se až v drobném lužním lese, těsně u řeky.
Teď tu leží v trávě a lhostejně pozoruje našedlou oblohu. V uších jí stále zní ten jejich proklatý smích. Ani plakat už nemůže....
Když vtom si uvědomí, kde vlastně je. Třesoucíma rukama se podepře o kmen stromu a postaví se. Lehce z nohou shodí černé plážové boty a bosá chodidla ponoří do chladné vody. Pomalu kráčí po kamenech. Nevadí, že některé ostré hrany prorazí její bílou kůži. S vodou se smísí rudá krev. Bolest v jejím srdci je však tisíckrát větší.
Hladina už jí pomalu dosahuje k ramenům. Tak tak že udrží rovnováhu. Naposledy se podívá k nebi a pak přivře oči. Mohutný proud jí nemilosrdně podrazí nohy a ona klesá. Klesá ke dnu. Pár sekund se dusí, nemůže se nadechnout. A najednou konec. Úleva.
Její drobné tělo s lehkostí vypluje na hladinu. Vypadá jako živá. Její dušička už se však vznáší někde v podsvětí.
I mrtvá je krásná, vypadá jako anděl. Anděl, který byl sražen ke dnu.