Neodcházej, koníčku...

Anotace: člověk dovede dosti věcí zničit, nejhorší je, když zničí něčí duši...

Vstávej, Jurášku. Musíš pít, prosím, vstaň. "Ten už nevstane, nesnaž se, vzdej to, je odepsanej," povídá mladý arogantní doktor. Nejradši bych mu ten jeho zelenej plášť narvala hluboko do krku. Ještě že tu máme i doktora, který koním rozumí, zachrání ho, doufám. Ve stáji je ticho, policejní koně občas přešlápnou, ale spí, je klid. Strašlivý klid, jen Jurášek sténá bolestí, ten strašný zvuk se odráží od stěn, fuj, běhá mi mráz po zádech. Jurášek leží, nemůže chodit, přivezli ho dobří lidé, koupili ho rovnou na náměstí ve Varech, tahal kočár, polomrtvý bolestí, propadlé spěnky, chodí si po kostech, bylo jim ho líto, majiteli ne, napařil jim slušnou sumu. Chudáci, zaplatí za koně zmrzačeného těžkou kolonádní dřinou a ještě se ho snaží za těžký peníz zachránit. Jurášku, napij se. Nechce pít, strčím mu hlavu do kýble, pít se musí. Z kopyt čouhají kosti, obě zadní nohy. Můžeme jen doufat, že nedostane zánět do předních. Konečně vypil všechnu vodu, vděčně se na mě podíval a já si jen říkala, kolik toho spolu vydržíme, zamilovala jsem se do něj. Zůstávám spát ve stáji, kdyby se mu přitížilo. Ráno přijde doktor na kontrolu, dělá, co umí, staví Juráška na nohy, málem se svalil zpět, musí do vyšetřovny, dlouhou cestu přes dvůr, sténá, trpím s ním, bože... Omyju mu zkrvavenou nohu, jen leží, nevstává, jen k jídlu, občas. Vezmu kartáč, ať je to krasavec, leží, dává pozor, kdyby chtěl vstát a já byla u něj, tak mě asi zabije kopytama, vstává nemotorně a nebezpečně. Jednu stranu mám vyčištěnou, je krásný, mahagonový, leskne se v zapadajícím slunci. Převalím ho na druhý bok, nechává sebou ochotně manipulovat, ví, že já mu neublížím, vyčistím druhou stranu, že je to na nic, nevadí, už pro ten pocit. Ještě hřívu a ocas, krasavec. Lehmu si mu k břichu, povídáme si. Vypadá, jako že rozumí. On to zvládne, věřím mu, zvládáme to tak už dva měsíce, nelepší se to... Už ani k jídlu nevstane, klečím před ním a krmím ho, je mi ho tak líto. Co lidi neudělaj kvůli penězům. Jdu domů, Jurášek je zabalený v dece a tiše zařehtá když odcházím... "Já vím, taky tě miluju." Rozumí mi, vždycky mi rozuměl, už tři měsíce spolu válčíme proti celému světu, už tři měsíce tu leží na klinice ve stáji. Doktor říká, ať zítra nechodím, to uhod, kdo by se staral o Juráška, nikdo nemá čas... Je krásně dneska, natrhám Juráškovi náruč lučních kytek, bude rád, chutnají mu. Staví mě policajt od jízdní u vrat od kliniky, nemám tam chodit, sakra. Juráškovi se asi přitížilo, už ten zánět měl i v předních nohách, možná dostal koliku, musím za ním... Před stájí mi upadnou všechny kytky, upadnu i já, křísí mě, na to jim kašlu, utíkám do sena, pláču, pláču dlouho, nejdou ani nakrmit koně, ať mám klid, pokrytci, zabili mi ho. Přijde doktor, snaží se mě přesvědčít, že by umřel stejně, že mu jen pomohli, hajzl, nikdy nevěřil, že se uzdraví. Kytky už trochu povadly, nevadí, splétám z nich pomalu věneček. Odkryju deku z těla před stájí, dám mu ho na hlavu, ještě ho pohladím, jak byl krásný a hodný, můj Jurášek. Jdu domů, nechci čekat, nechci vidět, jak ho odváží kafilérie...