SMSka, co mě nezachránila

Anotace: jak je těžké někoho přestat mít rád.. ale to každý zná

Asi jsem si všechno zasloužila. To, jaká jsem, to, jak vypadám i to, jak se teď cítím. Moje srdce je na kusy v kaluži krve a já trpím samotou, žalem a nesmírně krutou bolestí. Kráčím šeřícím se městem jako černý přízrak – v černé sukni, černém topu i černých botech, s kyticí rudých růží s černou stuhou. Jak jsem mohla a jak stále můžu být tak hloupá a naivní... už mě prostě nemiluje. Proč tomu pořád nemůžu uvěřit, i když mi to řekl tisíckrát do očí?

Něžně jsem položila rudé květy na hrob a začala plakat. Vrhla jsem se k zemi a brečela jako želva, slzy stékaly na hrob a z něho se rychle vypařovaly. Mluvila jsem k mramorovému pomníku, který skrýval prach předků a také člověka, kterého jsem měla také moc ráda, totiž mého dědečka. Kdyby tu byl se mnou, ten by mě dokázal potěšit, poradit, utišit. Ale už se nevrátí, stejně jako spoustu jiných věcí, které mi prostě protekly mezi prsty nebo jsem je jen tak přešla, jako by o nic nešlo.

S uslzenýma očima jsem se vydala do skal, které se vinou nad městem a je z nich překrásný výhled na zapadající slunce. Do věčného ticha kamenných svědků minulosti rázně tlápaly moje pantoflíky. Občas jsem se svezla do dřepu po hromádce tlejícího listí, které jakoby mě chtělo stáhnout do propasti, která pode mnou otvírala svou nenasytnou tlamu. Našla jsem své oblíbené místo, zula boty a předrápala jsem se ještě víc nad nebezpečnou zónu. Pode mnou se vlnily stromy a klikatila řeka, tak poklidně a snivě, ty určitě nic netrápí. Z očí se mi stále valily slzy jako hrachy a já je nemohla zastavit, protože patřily člověku, ke kterému jsem přirostla pevným poutem a nyní jsem od něho odtržena násilím a bez lásky či provinění.

Vytáhla jsem cigaretu, v kapse našla zapalovač a pomalu si zapálila. Tiše a v poklidu mrtvoly jsem zhypnotizovaně sledovala žhavý konec, který se každým natáhnutím jako o závod přibližoval k mým rtům. S kouřem, který unikal od pusy, mě opouštěla veškerá naděje na záchranu duše. Dospěla jsem ke stádiu, kdy se nedá nic dělat. Chápala se mě naprostá beznaděj a bezmoc, už nevím, jak dál. Nemám nikoho, kdo by mi aspoň trochu rozuměl, kdo by mi pomohl ze stínu vlastní neopětované touhy, která pomalu prorůstala srdcem a zahalovala ho do smutné agónie.

Postavila jsem se na zesláblé nohy, které mě už stejně ani nechtěly poslouchat. Udělala jsem první krok směrem k hluboké rokli. Dole šuměla tráva a zurčela řeka, nahoře nade mnou začaly svítit první hvězdy.

„Která je asi moje?“ říkám. Žádná, protože moje hvězda naděje už dávno vyhasla jako špatně živený oheň. Nemám šťávu, abych jela dál. Jsem jako loutka, se kterou si prostě někdo jen zahrál svoje divadýlko a pak ji odhodil do prachu. Ale i loutky mají svou duši, která se dá zranit...

Další krok. Nemám na to, tak proč chci skočit? Pomůžu si vůbec? Co když se mi to nepovede? Budu toho do smrti litovat, budu až do konce života pohrdaná ještě víc než teď. Stojí mi to za to? Stojí.

Další krok. Stačí jeden neopatrný pohyb a už byl nemusela myslet. Vůbec na nic. Jen na toho, kterého jsem milovala a stále miluju... Stačí jen málo a bude po starostech.

Slyším, jak mi tepe ve spáncích. Slyším šťastný smích hrajících si dětí. Slyším, jak mi přišla esemeska, ale už je pozdě. Už nemůžu udělat krok zpět. Už letím... z úst mi vyletí jen naléhavé: Miluju Tě, prosím, odpusť mi všechno!

A na mobilu, který zůstal jako němý svědek mého strašně zoufalého činu, kéž by prolétla milá slova:

PORAD O ME STOJIS? ROZMYSLEL JSEM SI TO VSECHNO. JE MI TO LITO MILUJU TE, PROSIM, VRAT SE!

Stojím a vždycky jsem stála, ale teď letím a už je mi to všechno jedno.. sbohem..