Na cestě do konce života

Anotace: Všichni se jednou vydáme na tu cestu. Cestu, které se bojíme. Která je pro někoho vysvobozením a pro druhého trápením.

Chlad. Chladný vítr pofukuje. Pronásleduje mne, jen abych nebyl sám. Slyší mě?... Nebo jsem sám? Trmácím se příkrým údolím, v jehož stěnách se rozléhá můj hlas. Nikde ani ptáček, ani náznak, že by zde něco bylo. Cokoli. Kromě mě. Jdu tedy. Tak prázdný. Jako bych nic nevážil. Tvář mi zaplavují slzy. Štěstí i smutku. Náhle jsem bez naděje. Vím, že tady žádná neexistuje. Jen chladivý vítr provází mě i můj hlas. A jediné, co mám... je ona. Vzpomnínky na ni...
Chlad. Je tu stále, ale není nepříjemný. Jako bych... Jako bych ho už necítil. Je to jen malá známka, že tu "něco" netzrácí svůj význam, i když dobře vím, že je zřejmě jen v mé hlavě. Pokračuju v cestě. Vím, že mám jít tam. Jiná cesta totiž nevede. Nemohu odbočit. Bože, natož to obrátit a jít zpět. Je to náhle tak zřejmé. Tak samozřejmé. Musím se usmát. Starosti jsou pryč. Snad příliš brzy mě život donesl tam, kde pohasíná jeho moc... Příliš brzy.
V uších ozýval se mi její hlas. Nevěděl jsem, zda je skutečný... ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že se dal poslouchat. Stejně krásně, jako vždy. Říkal... Říkal mé dceři, že tatínek jen spí. Usmál jsem se. Slzy se naháněly stále do mých očí. Střídavé pocity smutku i štěstí provázely mě na mé poslední pouti, když jsem vzpomínal na... Na všechno. Když jsem vzpomínal na první slova mé holčičky. Když jsem vzpomínal na to, jak chutná sláva. Jaké to je, nadechnout se. Jaké to je slyšet tlukot srdce, který mně už odezněl... Zkrátka na život.
Nepotřeboval jsem vidět, cítit či slyšet, abych věděl, že teď u mě sedí. Že je tam sama a hledí na mě se slzami v očích.
"Já... Napsala jsem ti dopis," povzdychla. "Ale jak na tebe koukám, asi si moc nepočteš, že?"
Sepnul jsem ruce a držel, seč mohl, abych úplně nezešílel. Abych nepadl na kolena a nenechal téct slzy, které jsem doteď zkoušel zapírat. Poslouchal jsem hlas... Byl jako ozvěna v mé hlavě. Teď ležím někde v nemocnici a ona je jediné, co jsem schopen vnímat. Nechali ji tam z jediného důvodu. Z důvodu, že už je prakticky po mně... Jsem rád, že to udělali. Jsem rád, že je u mě. Jsem rád... že neumřu sám.
"Dobře... Dobře. Můžu ti ho přečíst? Beru to jako souhlas... Je asi pěkně blbý mluvit s někým, kdo mě nemůže slyšet," povídá tiše a kolotoč smíšených pocitů se opět rozjíždí. Úsměv na rtech říká, jak moc se naštěstí plete a slzy se ptají, proč ji jenom nemůžu odpovědět. "Vím, že by ti to přišlo jako nesmysl... Říkal bys mi, jak jsem hloupá, že to dělám a já bych se zmohla jen na úsměv. Snad by si mi to odpustil, vždyť už mě znáš, ne?" potáhla a já bezvládně vykračoval dál po cestě. "Já... Vzpomněla jsem si, jak jsme se poznali. Víš, jak se zprvu všechno zdálo proti nám a pak... To jsou nesmysly že? Nene, nebudu opakovat, co znáš. Chci ti říct něco, co jsem ti ještě neřekla. Chtěla jsem dát do pořádku všechny rozepře. Chtěla jsem se ti omluvit, za to, co jsem včera řekla. Takhle to nikdy nezjistíš a to mě trápí. Trápí mě spoustu věcí. Všechno bylo moc rychlý takže... jsem nepřemýšlela, co dál, víš? Ale... můžu ti slíbit, že se o naší dcerku postarám. Přála bych si, aby ses díval. Budu fajn mámou. A řeknu jí, jak moc jsi jí měl rád, ano? Jasně, že ano. Podívej se na sebe, vypadáš hrozně. Ani postavit na odpor se mi nedokážeš..."
Poslouchal jsem dál. Slyšel jsem, jak pláče, i přes to, jak mluvila... S nadějí. Jako vždy si nepřiznávala smutek a byla silná. Nikdy by nic nevzdala. Ona neprohrávala. Prohru totiž nepřijímala. A neprohraje ani teď. Ani teď to nevzdá. Na ruce přistála mi kapka smutku. Netušil jsem, zda je mojí nebo její. Jen jsem šel dál a doufal, že cíl je ještě daleko. Až totiž přejdu přes práh, nebude nikdy cesty zpět. A já zpět chtěl. Moc.
"Vzpomínáš... minulou zimu. Dal jsi mi tenhle krásnej náhrdelník a řekls: Jestli na tobě z nějakýho důvodu nebudu..."
...moct viset celý dny. Bude na tobě on viset místo mě - vybavil jsem si moc dobře svá slova a v hlavě slyšel současně jak ta svá, tak ta její. Náhle jsem však pocítil zděšení. Poprvé od chvíle, co jsem se zde objevil. Dveře. Viděl jsem bránu na druhou stranu. Nemohl jsem zastavit. Byla to cesta, která neměla jiný cíl. Náhle jsem nevěděl, co dál. Tajemné dveře zaplavovaly mojí mysl. Až se zavřou... Už nikdy neuslyším její hlas. Už nikdy nespatřím slunce. Už nikdy nepoznám život. Nechci umřít... Ne teď... Nechci vidět ty dveře. Copak zasloužím si smrt? Chci se probudit. Do krásného nedělního rána. Paprsky budou procházet skrze žaluzie a ona se bude rozvalovat na své straně postele a říkat mi, že je moc brzo a umanutě mi bránit v tom, abych konečně vstal. Na stropě bude sedět houf hmyzu, nalétající sem po tom, co si minulý večer dlouho do noci nechávala rozsvíceno, aby dočetla poslední díl o savcích v Africe. Už ten den ráno v posteli bych viděl její úsměv. Její neskutečný úsměv. Ten, co je tak šťastný... Ten, co mě nutí smát se taky... Teď jsem na něj mohl však pouze vzpomínat.
"Vím, že to se mnou občas neni sranda. No jen si nemysli, s tebou taky ne... Chci ti poděkovat, že si to peklo se mnou přežíval a byl tak hodnej. Jsem ráda, že si ten večer před lety našel sílu jít do tý kavárny. Vzpomínám, že sis ke mně přisednul a dřív, než si vůbec znal moje jméno, začal jsi mi vyprávět o vodních elektrárnách. Měla jsem tě za totálního cvoka, víš to? A zároveň jsem věděla, že je to ten cvok, kterýho jsem celej život hledala... Odpusť své ženě, ty sentimentální řeči, které do tebe hustí," povídala. Občas se usmála, občas zavzlykala. Vím, že v ten okamžik už jsem otevřel dveře. Za nimi neviděl nic. Před očima stále problikávaly stovky vzpomínek, když překračoval jsem práh.
"Miluju tě," zasmála se, i když jsem cítil, jak moc jí to bolí, "Šíleně, ty můj blázne."
Byla to poslední slova. Krásná slova, při nichž jsem dovíral dveře. Netušil jsem, co mě čekalo, až se ohlédnu. Jestli něco. Jestli začne něco znova. Nebo tu nebude nic a bude to tak již navždy. Občas jsem nad tím přemýšlel. Jaké to je, nežít? Je to stejné, jako když jste se ještě nenarodili... Nic. Ani vzpomínky v prázdnu, nic. Všechno začíná až tím životem. Tak jaká je smrt? Stejná? Akorát, že nikdy neskončí? Tuhle otázku vám nejsem schopný zodpovědět. Vím jen, že jsem si prožil své. Vím, že jsem putoval svou cestu. Tu poslední cestu. Cestu, kterou si projdeme všichni. Cestu, ze které není návratu...