Hra

Anotace: Něco z mojí starší tvorby... náhodou jsem to našel, tak to sem házim...

Vím, že jsi tu, a vím, že na mě hledíš. Ach ano, jsem si jist, vždyť pohled tvůj je jak dotyk na mé tváři. Vstupuji tiše, hlavu sklopenou, jeden dva tři schody a jsem uvnitř. Nemusím se otočit, nemusím tě vidět. Jen letmý úsměv naznačí, jaks rozjasnila další ráno. Pak chytnu se tyče, když tramvaj sebou cukne, klidně se otočím a vyhledám své místo.
Chvíli váhám... potom pohlédnu ven z okna. Sleduji, jak domy ubíhají kolem, sleduji lidi, jak míhají se šerem. Sleduji, jak za zády vše v dáli mizí. Počítám do tří, pak otočím hlavu. Chvíli přemýšlím, co chci vlastně vidět, až spatřím tramvajové hodiny. Číslíčko 7:25 však neříká mi nic, vždyť jsem vůbec nechtěl vědět čas. Místo toho ujíždím pohledem pryč, prohlížím si tváře, jednu za druhou, řadu za řadou... vítají mě šedé rozespalé obličeje, pod očima kruhy, výrazy plné nevrlosti. Téměř jako vždy. Míjím je dál a dál, jsem stále blíž, a pak... se naše oči střetnou.
Často si říkám, že chovám se jak kluk. Vždyť každý druhý by už přišel blíž, zeptal by se, zasmál se a vzal si třeba číslo. Nechápej mě ale špatně, není to zbabělost, co drží mě tak zpátky. Opatrnost.. možná. Nechuť... nejspíš. Nedůvěřivost... také. Možná bys pochopila, kdybys mě znala, možná bys pochopila, kdybych ti to vysvětlil. Takhle mohu říct jen jedno – jsem snílek. A víš, o čem sním nejraději? Šťastná láska se to jmenuje.
Víš, je to hra, kterou hraji s tebou každé ráno. A vážně tě teď prosím, neměj mi to za zlé. Nu řekni sama, není to snad krásné, jak jemné se to celé zdá? To, jak pohledy se střetnou, jak vyhlíží to jako náhoda. To jak trvá to jen chvilinku, než poplašeně rozdělí se, v rozpacích a ostýchavě. Rád bych se tě zeptal, cítíš-li to samé, rád bych to byl věděl, dřív než vystoupíš mi pryč. Proč kazit ale naši hru, proč kazit její kouzlo? Proč nenechat to, jak má to být?
A tak dál stojím lhostejně, dál se tvářím netečně. Dál hledím kamsi pryč. Nevnímám tvou krásu, jak září do ranního šera, unikám těm modrým očím, jejichž kouzlo uhranout mě touží. Vyhýbám se, prchám, odolávám... a přesto jasně vím, že chci tě držet v náručí. Však dnes to ještě není, možná zítra, počkám na ten správný čas. Teď stačí mi jen pohled, jen krátké otočení, víc netoužím já mít.
Když však zvednu hlavu, již jen marně hledám ten svůj cíl. Příliš jsem snil a teď to mám – vystoupilas dneska dřív...