Vzpomínka

Anotace: Nevztahuje se to k žádné konkrétní době ani zemi, jen jsem po dlouhé době navštívila jedno místo, které mám moc ráda. A tohle se mi vybavilo.

Průvan roztančil chomáčky usazeného prachu a sluneční paprsky dodaly těm zmateným pohybům nádech kouzla. Světlo zatopilo pokoj, jako nedočkavý archeolog v pyramidě zkoumalo každý tmavý kout, každý záhyb těžkého sametového závěsu i léty zažloutlého ubrusu, jehož křížková výšivka dávno ztratila barvy.
Žena, asi čtyřicetiletá, se zastavila uprostřed místnosti, sešlapaný koberec při doteku podrážky vyslal do světa další zvědavá prachová zrníčka, která oslavovala nabytou svobodu chaotickým útěkem. Poletovala sem a tam, dosedala na nábytek z tmavého dřeva, na rámy s vybledlými fotografiemi, na hedvábím potažená stínítka lampiček, na střepy porcelánu rozházené v poličkách sekretáře.
Pro ženu to byl smutný pohled, tolik odlišný od obrazu, který nosila v paměti. V jejích vzpomínkách tonul pokoj v barvách rozjasněných sluncem, voněla v něm čerstvě upečená bábovka, jejíž křupavý povrch zasněžila pokrývka sněhového cukru, a tichou hru na piano doprovázel smích a výskot dětí.
Přistoupila ke knihovně, police se kdysi prohýbaly pod stovkami vzácných svazků, dnes zde však zůstalo jen několik bezcenných knih s vazbami rozežranými od molů, se stránkami vypadanými nešetrným zacházením a časem. Mezi vším tím zmarem se skrývala malá šperkovnice, jako by po celá ta léta dokázala být lidskému oku neviditelná. Žena s posvátnou úctou přejela konečky prstů po perletí vykládaném víku, srdce se jí svíralo dojetím při vzpomínce na den, kdy naposledy pohlédla pod něj…
Seděla na kožené pohovce, v náručí svírala velkou mrkací pannu, rozčesávala jí dlouhé zlaté vlasy a prozpěvovala si píseň, kterou ji učila babička. Bylo to poklidné podzimní odpoledne, babí léto ještě nesebralo slunci sílu a teplý vzduch kroužil obývacím pokojem staré městské vily. Matka v křesle pod oknem vyšívala, drobné stehy se pod jejími hbitými prsty proměňovaly v obraz Panny Marie s dítětem.
Hrací skříňka v polici hrála Mozartův Menuet, jen tiše, sotva slyšitelně, ptáci slétající se na stromy v zahradě svým švitořením tóny snadno přezpívali.
Scénu přetrhla rána. Práskly dveře. Dupot na chodbě. Jeden krok, druhý, rychle za sebou. Otec stanul na prahu místnosti, uhnaný a vyděšený. S matkou si vyměnili pohled plný otázek a odpovědí, ona vyskočila z křesla, slzy v očích.
„Anežko,“ otočil se k dcerce, „musíme jít.“
Dítě poslušně sklouzlo z pohovky, kartáč dopadl na podlahu. Přitiskla si panenku k hrudi a velkýma hnědýma očima pozorovala matku, jak přistupuje ke knihovničce, spěšně otevírá jednu zásuvku šperkovnice za druhou a vytahuje své cennosti. Strkala je do kapes domácích šatů, s vědomím, že víc si vzít nestihne. Brzy poté nastoupili do auta a odjeli pryč, do cizí země, která se měla stát pro celou rodinu novým domovem.
Žena se ohlédla ke dveřím, kde se rozplynula otcova silueta, místo ní tam stála její patnáctiletá dcera Karla v pestře květovaných krátkých šatech. Půvabná dívčí tvář odrážela starost. „Jsi v pořádku, mami?“
Matka přikývla, dosud ponořená do minulosti, přítomnost vnímala jen jako sen. Najednou Karle připadala starší, mnohem starší, než ve skutečnosti byla, jako kdyby měl těžký vydýchaný vzduch v domě schopnost přidávat roky. Potřepala hlavou, možná měla matce ten výlet sem rozmluvit. Došla k ní a jemně se dotkla její paže. „Pojeďme domů, prosím.“
„Ale já jsem doma,“ odvětila žena nepřítomně. V uších jí zněl Menuet a rozbité okno vpouštělo dovnitř vůni podzimního sadu.