Padlý anděl

Anotace: Menší povídka, námět není originální, úvod taky ne, ale stejně jsem to musela napsat, protože to vyjadřuje to, co teď prožívám. Pokud si to někdo přečte, budu jen ráda : )

Andělíčku můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku,
ve dne v noci při mě stůj,
od zlého mě opatruj.

Seděla na parapetu okna a modlila se, poprvé od svých šesti let se znovu modlila. Byla zoufalá. Rozervaná na kusy, umírala. Zírala před sebe do prázdna. Když tu náhle něco spatřila. It was an angel, who felt from the sky and could no longer fly. (Byl to anděl, který spadl z nebe a nemohl už více létat) Byl to padlý anděl. Byl špinavý a měl potrhaná křídla.

Nejdřív se ho lekla, ale pak ji náhle zasáhla vlna soucitu. Pochopila, že prožil velká muka stejně jako ona. Řekla mu, aby se posadil k ní. Zeptala se ho, proč se stal padlým. Odpověděl, že kvůli ní. Když jí prý viděl, jak se trápí, trápil se taky. To ji zarmoutilo ještě víc. S hrůzou v očích se zeptala, co pro něj může udělat. Odpověděl, že chce, aby mu řekla svůj životní příběh. Chtěl vědět, proč se tak trápí. Proč se i on trápil tak, že se stal padlým.

Jen přikývla a počala vyprávět. Když jsem byla malá, věřila jsem, že na mě někde čeká můj princ, že každá malá holčička má někde svého prince. Později, když jsem dospívala, mě tato myšlenka opustila. Když však přišel on, znovu jsem jí uvěřila. Bylo to jako z pohádky. Zdálo se mi, že je mým osudem. Bohužel se ukázalo, že ne.

Poznala jsem ho před třemi roky. Tehdy se mi jen líbil, navíc jsem myslela, že už ho nikdy neuvidím. Zmýlila jsem se. Rok na to se ukázal znovu a zanedlouho poté se začal ukazovat stále častěji. Pomalu ale jistě mě začal chytat do svých pavučin utkaných ze sladkých slov, básní, pohledů, dotyků. Nakonec jsem podlehla. Nevím, zda to byla chyba či ne. Nejspíš to ani nikdy nezjistím. Kvůli životu s ním jsem zradila, úplně se změnila. Nepoznávala jsem se, taková jsem nikdy nechtěla
být. Dělala jsem to vše jen proto, abych o něj nepřišla. Strašně jsem ho milovala, chápeš!?

Ukázalo se to být stejně zbytečným. Ztratila jsem ho. Po všem, co jsem s ním prožila, po té, co jsem s ním byla ve všech důležitých chvílích, kdy potřeboval podporu, kterou jsem se mu snažila dávat, po té, co jsem se mu zcela odevzdala a dala mu vše, odešel. Nemohla jsem nic dělat, jen koukat na to, jak mě podvádí s
jinou, kamarádkou.

Jsem tak prázdná. Je to, jako by něco ve mně umřelo, kousek mé duše, kterou jsem mu věnovala. Promiň, nechtěla jsem tě ranit, udělat tě padlým. Jenže já nemohla dál. Nedokáži se po nocích přestat ptát. Denně přemítám a ptám se proč či zač. Nedokáži to pochopit ba ani se ho vzdát. Stát vedle něj a nesmět ho mít!!! Je to jak nejhorší sen. Sen, který nikdy neměl patřit mně.

Nikdy nezapomenu na to, jak mi řekl, že mě má moc rád, ale už mě nemiluje nebo jak mi vyčítal, že nechápu, že už mi nepatří. Ale jak mám pochopit, když ho hloupě nepřestávám milovat?!!! Miluji a to mě ničí. Vím, že už to nikdy nebude jako dřív, tak proč nedokážu jít dál? Proč???

Podívala se mu zhluboka do očí a spatřila slzy. Plakal.
Její příběh ho rozesmutnil. Když to viděla, ptala se, co pro něj může udělat. Smutným hlasem do ticha zašeptal: "Začít žít." Chtěla protestovat, říct snad
tisíc důvodů, proč to nejde, vysvětlit mu, že je to pro ní již zbytečné, že se ho ještě nedokáže vzdát, že už nikdy nebude tak milovat. Místo toho se však na něj
podívala. Při tom pohledu jí tyto myšlenky opustily. Jediná, která ji zcela pohltila, byla o něm, o tom, že už nechce, aby kvůli ní trpěl, aby kvůli ní kdokoliv
trpěl. Mlčky kývla na souhlas a smutně se usmála vstříc novému žití.