Závět jedné duše

Anotace: Tohle se mi vážně stalo... Napadlo mě to v buse... Ale už je to snad pryč :)

Mizím. Pomalu, ale jistě se ztrácím někde v nekonečnu. A to všechno jen kvůli němu.
Byl dokonalý. Ale proč to vše? Jak se to mohlo tak znenadání stát? Jednoho dne prostě bum! a bylo to na světě. Ale co?
Byla to láska? Ne, nemohla být. Láska je něco silného, něco úžasného, oboustranného. Mezi mou a jeho duší nebyla.
Bylo to přátelství? Ne, nemohlo být. Přátelství je spřízněnost dvou duší. Já byla, jeho duše ne.
Bylo to kamarádství? Ne, nemohlo být. Kamarádi mají duše aspoň naslouchající jedna druhé. Já mu naslouchala, on ale ne. Většina mých otázek nebyla zodpovězena.
Byli jsme známí? Ne, nemohli jsme být. Známí se k sobě malinko hlásí. Já bych se hlásila. On ne. Ani pouhá slova pozdravení, nic nebylo vysloveno. Jen pár prázdných pohledů.
Pár zpráv. Některé byly veselé, povzbuzující, plné optimismu, ale jiné byly bolestné a kruté, chladné a vyčítavé. Vždy, když jsem jej potkala, byla jsem šťastná i týraná zároveň. Jen pohled na něj mi vždy vykouzlil teplý úsměv na tváři. Ale zároveň mi připomněl hořkou a velmi bolestivou skutečnost – nejsme spolu, není můj, nejsem jeho.
Bylo to nutné? ptám se znova sebe sama. Snad to byla láska. Ale pouze ode mne. Už nemám slzy. Nedokážu se upřímně usmívat. Nedobrovolně odcházím. Jsem nic. Přineslo mi to něco? Jenom přetváření.
Já, ubohá, trpící, citlivá duše jsem plakala, ale ústa se smála, já křičela, ale tvář byla němá, utápěla jsem se v bolestech, ale obličej se nezkřivil. A teď mizím. Co se stane s dívkou, když ji zmizí duše?
Vím to. Bude z ní jen lidská troska. Zmizí celá osobnost. Zbude chodící člověk bez citů, názorů, myšlenek. Robot. A to všechno kvůli jediné nenaplněné lásce?!
,,Bylo to zapotřebí? Zbytečně proplakané noci, bolest k ničemu, utrpení kvůli nějakému pitomému citu, hloupé lásce?“ ptám se tlukoucího srdce, ještě než úplně vyprchá všechna má moc.
,,Jak hloupé? Nevíš, co je láska,“ odpoví mi srdce.
,,A co je vlastně ta tvoje slavná láska? Vždyť je to jen prázdné slovo.“
,,Mýlíš se,“ odpoví srdce. ,,Láska je důležitější než duše. Láska je to nejdražší a největší, co může člověk mít. Láska je život. Pravá láska je totiž jen jedna. Duše se může po čase vrátit, ale zraněná láska nepřebolí, nikdy se na ni nezapomene, nikdy víc se nevrátí, nikdy to nebude ta opravdová láska, ten nejsilnější cit, jakého je člověk schopen. Já i ty jsme z lásky dvou lidí. Kdyby nebyla láska, nebylo by nic.
Proč sázet květiny? Pro koho, když nemiluješ? Proč plakat, smát se, proč žít? Pro koho, kdyby tě nikdo nemiloval? Ale představ si, kdyby ta pravá láska byla naplněna. Jak krásný by byl svět! Ano, stane se to jen velmi zřídka. Bohužel.
Ale láska je věčná. Je tichá a křičí. Láska je noc i den, slunce i měsíc života. Je to jediný cit složený ze všech ostatních. Někomu zachrání život, jinému jej zničí. Má zázračnou moc uzdravovat a zabíjet ostatní city i sebe. Někdy je laskavá, někdy krutá. Je přímá a chodí oklikou. I bolí. Ničí duši, kousek po kousku ji bolestivě trhá na malé části. Vyplavuje všechny slzy, bere energii a chuť do života. Odstrkuje všechny ostatní city a dere se velice obtížně nahoru. Hrozně těžko se rozdává a vlévá z jednoho člověka do druhého. Je těžké ji udržet. Dává beznaděj, úzkost a chvíle na mučidlech.
Ale soužení patří k lásce. Jdou spolu odnepaměti ruku v ruce. Je to důkaz, že se láska může naplnit. Přináší všechno dobré, nebo všechno zlé. Vždy je příležitost si zvolit z těchto dvou možností. Většinou jedním jediným krokem, slovem, gestem nebo skutkem si nevědomky zvolíme. Někdy to horší. Pak většinou zahyne to jediné nesmrtelné – naděje,“ dokončí svůj monolog srdce a já se jej zeptám na otázku, na tu, která mě trápí celou dobu:
,,Stojí to za to?“ to poslední, co uslyším, je jasná odpověď:
,,Ano.“

Bojím se. Jsem na scestí. Miluje mě? Miluju ho? Nevím. Teď už nevím vůbec nic. Žádná má otázka nenalézá odpověď. Nepodařilo se mi zachránit pro sebe žádný hřejivý pocit, ani štěstí, a dokonce ani neději. Zmizela mi duše. Možná se jednou vrátí. Pevně v to doufám.
Ale každému, kdo bude číst tento příběh, příběh mojí a (možná) mnoha duší, tomu přeji, aby si duši zachoval, aby zvolil správně, aby vždy věděl odpovědi na otázky a hlavně – aby vždy miloval.
Je jedno co, nebo koho – zvíře, květinu, krásu hor, sport a mnoho dalšího. Aby v něm láska nikdy nezanikla. Aby dokázal to, co mně se nepodařilo – zachránit sebe, své city, osobnost, myšlenky. Zachránit naději. Zachránit lásku...