Catacombas

Anotace: Císař Nero a jeho pronásledování křesťanů. Smrt až tisíců nevinných lidí. Kdyby Flavius a Julie žili v jiné době, prožili by šťastný život. Ale za antického Říma je nenávist křivonohého císaře musí jednou dostihnout. A čím větší moc, tím větší pomsta

Poslední noc. Poslední noc před smrtí dalších pár set křesťanů pro pobavení římských patricijů. Tma, strach, smíření, slzy, šeptané motlitby a ještě něco víc. Něco, co centurion ani vojáci nedokázali postřehnout. Přítomnost něčeho, nebo spíš někoho, většího, někoho,
kdo přišel jako odpověď na zoufalé motlitby. Zdálo se, že i ve tmě a dusnu vězení bylo jakési světlo, které viděli jen lidé, kteří věřili, že tam je.
Flavius upravil padající šaty na rameni své mladé ženy Julie. Dívka se zavrtěla a otevřela oči.
„Už je ráno?“
„Sotva svítá.“
„Už jsi dokončil tu písničku?“
„Ano, už je hotová.“
„Zazpívej mi ji!“

Tak polib mě, vždyť zítra,
už zítra,
nám naše katakomby spadnou,
umřeme.
Tak polib mě, vždyť svítá,
už svítá,
tak nech své slzy kanout,
umřeme.

Víš, moje milá,
žijeme pro poslední ráno,
tak, moje milá,
vem, co bylo ti dáno,
pak, moje milá,
budem zpívat a hrát,
dnes, moje milá,
nepůjdem spát,
vždyť, moje milá,
zítra nás ukolébá,
sám, moje milá,
sám pán Kolosea.

Tak polib mě, vždyť svítá,
už svítá,
dnes naše katakomby spadnou,
usneme,
tak polib mě, vždyť zítra,
už zítra,
nám v nebi zahrajou, jenom
usneme.

Všichni vězni naslouchali hlasu mladého křesťana, zpozorněli i dozorci. Jenže sotva poslední tóny dozněly, vstoupil důstojník a řekl:
„Všichni na dnešek do řady!“
Lidé se poslušně zvedli a nastoupili. Flavius chytil Julii za ruku. Jeho oči jí jasně říkaly: neboj se. Důstojník počítal po řadě, až došel k vystrašené dvojici.
„Vezměte ještě toho kluka, ale holku tu nechte!“
„Ne!“ vykřikla Julie a chytila Flaviovu paži, „zabijte nás klidně oba, ale nerozdělujte nás!“
„Drž hubu, čubko!“ zařval důstojník a přetáhl ji bičem, až upadla.
Flavius se k ní rychle sehnul a zvednul ji.
„Nashledanou, miláčku, za chvíli se zase setkáme, u Pána Ježíše,“ zašeptal jí rychle, pak ji vášnivě, ale žel krátce políbil a šel na smrt s ostatními.
Julie se svezla na zem a rozplakala se. Za chvíli ji odvedli do místnosti, odkud se vycházelo do arény. Najednou zaslechla zvenčí zpěv.
Tak polib mě, vždyť svítá,
už svítá
„Flavie!“ vykřikla v slzách a vrhla se k vratům a začala do nich bušit pěstmi, „Flavie!“
Tři důstojníci jí smýkli zpátky mezi ostatní vězně. Zpěv skončil v bolestném výkřiku a lvím vrčení.
Julie se zkroutila v prachu na zemi a začala zoufale vzlykat. Byla ráda, že je další na řadě, že se už brzy setká se svým manželem a se svým Pánem v nebeském království. Svět neměl smysl, když Flavius už není. Její srdce bylo na cucky, krvácelo a jediné, co mohla, bylo svíjet se v prachu, rvát si vlasy a kvílet bolestí. Zvedala oči k nebi v tichounké motlitbě, kterou ale nikdo nezaslechl. Někdo ji objal kolem ramen, ale ona ho setřásla a zase bušila pěstmi do země.
Vtom se z arény ozval další zpěv, který se ovšem s Flaviovým čistým hlasem nemohl rovnat. Ropucha byla proti tomuhle člověku virtuosem. Julie ztichla.
„Kdo to je?“ zeptal se někdo.
„Pst, to zpívá císař!“ okřikl je důstojník.
Julie se vztyčila, rozcuchaná a špinavá, ale přesto z ní vyzařovala jakási nepojmenovatelná síla.
„A tohohle komedianta se bojíme?“ vykřikla. „Tenhle šašek nám nahání hrůzu? Tohle že nad námi má moc? Porovnejte tuhle vřískající žábu s naším Spasitelem a uvidíte výsledek!“
Jen v hlavě jí zazněla slova:

Vždyť, moje milá,
zítra nás ukolébá,
sám, moje milá,
sám pán Kolosea.

Odvážná slova byla odměněna potleskem z řad křesťanů.
„Tak budeš držet hubu, káčo pitomá?“ zařval centurion.
Vstala, udělala pár kroků a postavila se čelem k důstojníkovi.
„Co mi uděláš? Když mě zabiješ, nebudu moci vystoupit v aréně. Když mě zbičuješ, taky se se mnou císař moc nepobaví. Tak co mi uděláš?“
„Jsi mrtvá, tak co bych ti měl dělat?“
„Ano, jsem mrtvá. Umřela jsem už před hodnou chvílí tam venku v aréně. A mrtví se mají dobře.“
Císařova píseň dozněla a vrata se otevřela. Julie jimi prošla jako první, se vztyčenou hlavou, smířená s nebem i zemí, odhodlaná ukázat světu, jak dokáže umírat křesťanská žena, ale duchem už se svým manželem a se svým Pánem.

Tak polib mě, vždyť svítá,
už svítá,
dnes naše katakomby spadnou,
usneme,
tak polib mě, vždyť zítra,
už zítra,
nám v nebi zahrajou, jenom
usneme.