Setkání

Anotace: Co dělat, když po letech potkáte někoho, koho jste nikdy úplně nepřestali milovat, nad hrobem někoho, kdo nikdy nedokázal přestat milovat vás?

Vítr cuchal vlasy mladé ženy, stojící nad hrobem, úplně pokrytém květina a smutečními věnci. Obloha byla zatažená a zdálo se, že se každou chvíli protrhnou její stavidla a začne bouře. Ale ona jakoby si ničeho kolem sebe nevšímala, jen tiše stála a v dálce pozorovala klidné moře. V jejím nitru však žádný klid nebyl, připadala si rozervaná a ztracená. Připadala si sama. Po dlouhé chvíli konečně pohledem spočinula na hrobu u svých nohou a téměř proti své vůli setřela slzu, která jí vyklouzla zpod řas. Nechtěl by, aby pro něj plakala. Miloval smích a jeho posledním přáním bylo, aby se s ním dokázala rozloučit s úsměvem. S úsměvem, který tolik miloval. Nemohla. Cítila se jako zrádce. Miloval ji celým svým srdcem a daroval jí svoji duši, ale milovala ona jeho? Ano, byla s ním šťastná, ale byla to láska? Nevěděla… Věděla, že ho svým způsobem milovala, ale ne dost, ne tak jak by měla a tolik jak by si zasloužil. Jediné, co v tu chvíli věděla s naprostou určitostí, bylo, že stále ještě miluje jednoho muže ze své minulosti. Muže, který prošel jejím životem a zanechal po sobě bolest, ale sebou si odnesl její srdce a navždy se vepsal hluboko do její duše.
Prsty něžně obkroužila jeho jméno na náhrobku a znovu se zahleděla do dálky. On věděl, že ho milovala, ale trochu jinak. I přesto s ní ale zůstal. Vždy se ptala proč, i když odpověď znala. Protože ji miloval.
Pomalu k ní přicházel a už z dálky pozoroval její vlasy strhávané větrem. Nezměnila se, stále byla tak krásná, jakou si ji pamatoval. Stále byla tou nejsilnější ženou, kterou kdy poznal. Jedinou ženou, kterou kdy miloval a opustil. Tiše k ní přistoupil a jemně jí položil dlaně na ramena. Vyděšeně sebou trhla a otočila se. Při pohledu na něj se jí oči rozšířily překvapením. Tolik let ho neviděla. Vůbec se nezměnil. Stále byl tím mužem, u kterého se jí zachvěla kolena a rozbušilo srdce, když na ni pohlédl. Dlouze si ho mlčky prohlížela a přeci jen našla změny. Okolo očí měl víc vrásek, vlasy na skráních mu začínaly prokvétat šedinami, ale ty oči… Ty se nezměnily, stále ji dokázaly pohltit a pohlédnout až na dno její duše. Při pohledu do jejích očí se uvědomil, že se zmýlil. Ty oči, kterými ho tenkrát před lety vyprovázela, když odcházel, už nejiskřily smíchem a životem jako kdysi. Byly podivně prázdné, jako by jí něco chybělo. Jeho pohled pomalu zabloudil ke hrobu muže, se kterým celé ty roky žila, kterému ji vlastně ˝přenechal˝, když odešel. Tolikrát se za to rozhodnutí proklínal, ale tenkrát si myslel, že dělá správnou věc. Jenže nebyla. Ublížil sobě a hlavně ublížil jí. Když znovu pohlédl do jejích očí, měl pocit, že se vrátil o všechny ty roky zpět. Viděl v nich všechno, co mu tenkrát nedokázala říct – viděl v nich naději - viděl v nich sebe a věděl, že ona vidí sebe v jeho očích stejně, jako tam vidí jeho lásku k ní.