Cesta ke hvězdám, do pekla a zpět,druhá část

Anotace: Pokračování... Není to rozdělené na kapitoly.

Vrátila jsem se do třídy. Nic se v ní nezměnilo. Nic, čekala jsem, že se mě budou ptát, co se stalo, co chtěla, ale prostě nic. V minulé třídě se mě ptali pořád. Vlastně byla pravda, že kdyby se mě zeptali, stejně by se nedočkali odpovědi.
David seděl ve své lavici u dveří a četl si učivo o Mikroekonomii. Ani mě nenapadlo to taky otevřít. Proč se učit? Na co? Kvůli komu?
Mým cílem byla má lavice. Při cestě jsem se musela nuceně usmát na několik dívek, snad aby si nemyslely, že jsem namyšlená.
Nedalo se říct, že jsem se usadila s radostí. Čekaly mě ještě tři hodiny a to znamenalo nehorázné utrpení.
Zazvonilo. Všichni se nahrnuli do dveří a pohodlně se posadili. Ještě řešili poslední problémy… ..…nikdo si mě ani nevšiml.
Za okamžik se zavřely dveře a do třídy vešla učitelka. Neměla na své tváři ten dřívější úsměv, neměla ani své oblíbené náhrdelníky z mušlí obarvených na modrou.
Pozdravila nás kývnutím hlavy a začala zapisovat chybějící do třídní knihy.
Stereotyp jako jindy. Pořád to bylo stejné, ať se kdokoli snažil jakkoli, vše bylo stejné.
Jestli si někdo myslel, že nevím, že polovina školy byla upozorněna, ať se mě na nic nevyptává a nechá mě na pokoji, jestli si mysleli, že netuším nic o tom, že všichni mí „kamarádi“ dostali úkol mě dát nenápadně „dohromady“… nic se neutají a kdyby se snad mělo, přede mnou se nic neschová.
„Dnes jsem vám slíbila zkoušení. Nebudu vás nijak trápit, přesto si jsem ale jistá, že někdo ještě nemá z vašeho milovaného zkoušení známku.“
Rozhlédla se po třídě. Každý z nás měl poslušně na lavici cedulku se svým jménem. Za tři a půl měsíce, co nás měla, si nebyla schopná zapamatovat, jak se jmenujeme. Minulý rok jsme měli jinou učitelku, ale říkám, že v ekonomice jsou všechny stejné.
„Je mi to líto, ale mezi tři dosud nevyzkoušené patříš i ty,“ pohledem zavadila o mě. No co, že se za čtvrt roku nenaučila přečíst jméno Aaliyah, bych si měla zvyknout.
„Jen, nemohla bych ti říkat skutečným jménem, nebylo by to lepší?“ prosila mě, já však zakroutila hlavou, že ne. Doslova, že to nepřipadá v úvahu.
„Říká se jí taky Black, pokud vám to pomůže,“ zvolal Michael, další z mých drahocenných spolužáků.
Tuhle přezdívku mi dal on, říkal mi tak celý minulý rok a ještě jej to nepřešlo a teď… na to ještě přišlápl.
Vadilo mi to a on to věděl. Jeho radost, že teď bych mohla povolit a roztát, jsem zkazila, a tak se rozhodl, že mě bude dráždit, dokud mě to nepřejde.
„To nevím, jestli mi pomůže, ale, mohla bych tě poprosit, abys šla k tabuli? Potřebuji ještě Davida a tebe, Michale,“ dopověděla a čekala, až vstaneme.
Nikdy jsem nic neprodlužovala a i teď jsem jasně řekla, že prostě chci pětku, že stejně nic nevím. Nedala mi ji. Řekla mi, ať si jdu sednout.
Lehla jsem si na lavici a dívala se na ty dva, jak bojovali o co nejlepší výsledek. Prý, nikdy se nevzdávej. Ale i za cenu trápení? Nevzdávat se, i když vím, že to prostě nezvládnu?…

Nebylo lehké přetrpět utrpení až do odpoledne, kdy se konečně ozvalo poslední zazvonění a já odešla ven.
Cesta byla dlouhá, bez konce, ale neměla ni začátek. Kam jsem vlastně měla jít? Domů? Abych se zavřela v pokoji a předstírala, že se učím?
Místo cesty k domu jsme se vydala úplně jinam. Pryč. Daleko, učebnice i všechno jsem si nechala ve škole, vždycky jsme měla strach, že mi je tam někdo ukradne, ale ty sis je tam taky nechávala, zůstaly tam tak dlouho, až si je vyzvedla učitelka a dala do skříně ve sborovně. Třeba je ta jednou dá i mně…
Šla jsem a šla a šla a šla. Pořád. Rovně a pak daleko, až jsem přišla k jedné rádoby louce.
Bylo to skoro jako z pohádky. Všude byla krásná zelená tráva a sem tam nějaký vysoký strom. Louka byla rozlehlá a chodil sem jen málokdo. Chtěla jsem, aby ses na svou hvězdu dostal odsud. Určitě bys s tím souhlasil. Měl jsi to tady rád.
Pamatuješ si? Támhle vzadu jsi na mě čekal, protože já musela jít ještě domů. Stál jsi tam, opřený o strom a postupně z něj odlupoval kůru. Nemůžu se tam jít ale podívat, protože bych se o ten strom musela opřít a on by jisto jistě poznal, že to nejsi ty a nebyl by rád.
Jak se tak na ten strom dívám, něco se na něm změnilo. Když jsi u něj stával, na vršku měl jedinou zelenou větev. Je pryč. Malá hromádka žlutého listí leží na zemi a vedle ní i větev, jejich matka, která se o ně tak dlouho starala.
Strom je jinak nakloněný, jako by usychal a zapomněl dýchat. Jakoby mu chybělo neustálé olupování jeho drsné kůže a on to prostě neunesl.
Usychá asi jediná živá vzpomínka. Celá tahle louka nějak usychá. Jak vidím, každý kousek zelené trávy znamená nějaký náš den.
Tráva tmavla a vytvářela nádhernou kombinaci barev s hnědými, napůl padanými stromy. Líbilo by se ti tady.
Jenže na obloze ještě bylo slunce a tvá hvězda měla nejspíš ještě zatažené závěsy a tys je nemohl odhrnout. Víš co, možná je to dobře, protože kdybys tu krásu viděl, chtěl by ses vrátit zpět a to nejde a bylo by ti to ještě víc líto, stačí, že tohle cítím já.
Ta pohádka skončila v okamžiku, kdy jsem si lehla do trávy v jednom malém koutku za hustým pichlavým keřem.
Všude kolem bylo nehorázné ticho. Bilo mě do uší a hrozně to bolelo. Jestli jsi tohle prožíval i na své hvězdě…
Jen tak jsem pozorovala oblohu. Nebylo na ní nic zvláštního. Pár mraků a jinak samá modrá. Občas zavál vítr a pár větví z keře nade mnou mi zastřelo pohled svými zelenými listy.
Bylo to divné. Já, a dívat se na oblohu v tichu.
Rozbolela mě hlava. Nikdy jsem na nic nebyla sama, ale teď tady byla jen tráva, stromy a pár střapatých keřů. A samozřejmě ticho.
Zápasilo ve mně tisíce otázek a odpovědi se mi nedostalo ani na jednu.
Hlava mě rozbolela ještě víc. Stiskla jsem si ji dlaněmi a z očí se mi začaly koulet slzy. Bylo jich víc a víc.
Dřív bych udělala všechno, jen aby se tohle nestalo, už jsem ale věděla, že je to zbytečné. Bránit se něčemu, co stejně jde stále proti mně a bije to a tlačí, dokud nedosáhne svého cíle. Tak to dopadne, když se člověk pokusí nikdy se nevzdát. Nakonec spadne do studené trávy a rozpláče se.

Vracela jsem se domů, když už byla tma. Každý jiný by měl strach jít přes celou louku a pak ještě nějaký tem kus sám, já jsem to tady znala nazpaměť. Chodívali jsme tady spolu. Vždycky jsi šel vedle mě a já věděla, že bys mě nikdy nikomu nedal. Šla jsem tedy se stejným pocitem, jak kdybys stál vedle mě. Byl to ale jen pocit. Musela jsem tedy jít a snít, snít a myslet na to, že jsi vedle mě.
Šla jsem s hlavou sklopenou, jen občas se zvedla, abych zjistila, jestli jdu dobře. Šla bych ale správně i poslepu.
Dostala jsme se zpátky do středu města. Spousta mých kamarádů a spolužáků byla venku. Někteří pili a připíjeli si na tebe! Většina z nich už ale šla dál a pila jen ze stejného důvodu, jako jsme pili my dva.
Pro svobodu, pro pocit, že v opilosti děláš věci, co v realitě jsou nemožné. Pro ten pocit, že jsi volný, proto, že ostatní se na tebe dívají a jen tvrdí, že později poznáš, že je to chyba. Možná taky pro tu chuť poznat onu chybu. Ráno se probouzet a přemýšlet, co v noci bylo a co ne… tohle je ta černá díra, co jsi vyryl do knížky. Život náš je ještě nepoznaný, zkoušíme a bavíme se tím. Dospělí se baví tím, že jsou spolu a dívají se na televizi.
Našla jsem dokonce i Michaela s ostatními. Volali na mě, abych se přidala. Nebylo pozdě, mohla jsem, ale chyběla mi chuť. Ti už se dávno naučili žít a jít dál, ale já ještě ne. Šla jsme sice dál a ke staré cestě se nevracela, přesto se mi nechtělo s ještě zastavovat.
„Black, pojď za námi, slyšíš? Máme tady někoho nového! Zítra nastupuje na naši školu, Black, to tak, slyšíš?“ povolávali na mě jeden přes druhého, ale já nechtěla.
Srdce nechtělo.
Vzhlédla jsme a podívala se. Kdo by k nám měl přijít. Že zrovna na naši střední školu.
Byl opřený o zeď, v šeru lampy na něj nebylo moc vidět, oči se mu leskly od světla a vlasy mu splývaly až k ramenům. Díval se na mě. Zachytla jsem i ostatní, čekali, jestli se k nim přidám nebo ne.
Uvidíme se i zítra, tak proč. Lehce jsem zatřásla hlavou a šla dál. Šla domů.