Prolog k nič(emu)

V zoufalství šmátrám kolem sebe. S šílenstvím pátrám po záchytném bodu. Konečně jej popadám. Vytoužený předmět spásy – prázdno a nicotu. Do ní se propadám a chce se mi žít. Narození se v té úzké skulince nade mnou. Nevejdu se do ní. Pode mnou je prohlubeň blankytné modře. Příliš rozlehlá, na můj vkus... Roztáhnu křídla a letím. Mávám jimi jako o život. Tady zůstanu. Mezi jižním a severním pólem. Mezi peklem a nebesy je země.
Ať žije přízemnost.