O Bezčlověčím království

Anotace: Pohádka do soutěže pro malé děti z dětských domovů

Bylo nebylo, ale spíš bylo než nebylo, za osmero horskými potoky, třemi blátivými kalužemi a patnácti vrabčími skoky, se rozkládalo Bezčlověčí království. Proč by taky mělo být v každé pohádce všechno za „sedmero horami,“ viďte děti. A jak už asi podle názvu tušíte, nebydlel v něm ani jeden člověk. Ani půlka člobrdy. Ani čtvrtka. Ani mimino. No prostě ani prť.

Všude, kam jste pohlédli, se rozkládal jen voňavý a hustý les, vysoké hory, zurčící dravé potůčky a jezero olemované vrbami, na které každý večer vodník Čvachtík věšel barevné pentle pro lepší náladu. Někdy to přeháněl. Jak asi myslíte, že vypadal strom, kterému ve větru, místo zelených listů, vlály metry a metry červených stuh? Fakt divně. Paní Racková se na vodníka trochu zlobila. Stuhy se jí totiž pořád pletly do hnízda.

Na barevnými květy porostlých loukách, voněla tráva a kolem se proháněla spousta, spousta …bzučících komárů. Cože? Že ty potvůrky protivné nemáte rádi? Že vám pijou krev? No, to by tak nešlo. I komáři musí být. Co by pak jedly vlaštovky?

„Kluci zlobiví, kde lítáte?“ zlobí se vlaštovčí teta na své kluky.
„Hele teto, my už nejsme malí. Lítali jsme s klukama kolem jezera. Závodili jsme, který z nás obletí jezero nejrychleji. Skončil jsem druhý, ale Vlašťoun podváděl. Viděl jsem ho, jak si zkrátil cestu a neletěl kolem Hlavní vrby. Příště už s ním nesoutěžím.“
„Nepodváděl jsem!“ rozčiluje se Vlašťoun na Vlastíka. „Zeptej se vodníka, ten ti to dosvědčí!“
„No tak, kluci, nehádejte se. Už mě z vás třeští hlava. Už před hodinou jste tady měli být k večeři. Já celé odpoledne chytám mouchy a havěť, ať mají hoši výživu a ještě abych na pány čekala.“
„My už jsme jedli, teto. Závodili jsme v disciplíně „přes překážky, s otevřenými zobáky“, takže těch komárů jsem spolykali aspoň sto. Ještě nám bzučí v břiše.“
„Kolikrát jsem vám říkala, že to nemáte dělat! Takhle se nalokáte vzduchu a já s vámi v noci k doktorovi nepoletím. Víte, že datel má taky jiné starosti, než léčit každou maličkost. Každý den teď musí docházet k jelenovi, co si při běhu namohl záda a léčí ho zobákovou masáží. Už má z toho ten svůj klofan řádně obitý. A co já teď s tou zásobou jídla, co? Víte, že držím dietu a sama to všechno sníst nemůžu.“

A tak se vydali na večerní procházku, nabídnou zásoby Žabákovým. Ti měli hodně dětí - žabka, žabák, žabka, žabka, žabák, žabák a ještě jedna žabka a k tomu spoustu pulců. Hotová školka. Kvákali jeden přes druhého, až si vlaštovičáci zacpávali uši křídly. Takový to byl randál. Zticha byli, jenom když jedli. Stačilo pět minut a bylo po zásobách.
„Děkujeme, kvááá. Za odměnu vám zazpíváme:
„Kváká žába na žabáka, kváky kváky kváky kváká…“
„No, my snad půjdeme.“ řekla rychle tetička. Ne, to se opravdu nedalo poslouchat.

„Takže kluci, opláchněte si křídla, večerníček, a spát.“
„Teto, ne, my se ještě chceme jít cákat. Večer u jezera krásně svítí světlušky a nám se moc líbí. A sama jsi říkala, že brzy poletíme na jih, do tepla, na dalekou, předalekou cestu a musíme mít skvělou kondičku. Hele, jaké mám svaly. Úplně největší ze všech. Ještě pár dní a můžeme vyletět.“
No jo, pomyslela si teta, cokoli řeknu, dřív nebo později to použijou proti mě.
„Dobrá tedy, ale hned, když vyjde Severka, ať jste doma. Jinak si mě nepřejte.“

A tak, když na jezero padla noc, vodník Čvachtík navazoval další pentli, hvězdy krásně svítily a nad lesem zářil půlměsíc, leželi vlaštovičí kluci ve svých postýlkách z trávy a nechali si zdát o daleké cestě do tajemných tropických krajů. Cvrček jim k tomu tiše hrál svou broučičí ukolébavku.

Že nikdo nevykonal žádný hrdinský čin? Že nikdo nesetnul hlavu zlému drakovi? Že nikdo nevysvobodil zakletou princeznu? A co má být?

To je tak, děti. V každém království je mnohem více těch obyčejných každodenních dnů, takových, jako žijete vy i já a hlavy drakům se sekají jen opravdu, opravdu výjimečně. A nikdo se na to moc netěší. A právě ty obyčejné dny vám mohou přinést nejvíce zázraků. Stačí si jenom všímat.

Rozdělil se s vámi kamarád o čokoládu? Půjčila vám kamarádka svou nejoblíbenější panenku? Pohladila vás teta po vlasech? Vzpomeňte si, jaký jste už zažili zázrak?

Už víte? Tak, teď si ho dobře zapamatujte, uložte si jej do hlavičky a když vám bude smutno, vždycky zavřete oči. Ano, přesně takhle a rozsviťte si v mysli tuhle krásnou vzpomínku, jako svítivou malou lampičku. Bude vás vždycky hřát.
Vidíte, někdo vás má rád.