Světlo smrti

Anotace: Když odejde někdo milovaný, vždy to bolí. Ale je hloupost chtít jít za ním? Je sebevražda hloupost? A je možné, že se s tím člověkem po smrti ještě vůbec setkáme?

Jdu lesní cestou a přemýšlím o životě. O životě, který je tak prázdný bez toho, koho mi vzala smrt. Jen občas, když usínám, slyším, jak se mě smutným hlasem ptá, kdy už zase budeme spolu. Jen občas, když jdu lesem, tichým, jako noc, slyším jeho kroky a občasné zapraskání větviček. Je mi bez něj smutno, a nevím, co mám dělat. Chci zase slyšet jeho smích, vidět jeho tvář, ale bojím se jít za ním – bojím se smrti. Každou noc mě přemlouvá, ale já se nemohu rozhodnout. Nemám nikoho, kdo mi bude chybět. Stejně se ale bojím opustit svět, a přejít někam jinam…
Docházím domů. Dlouho jsem už o tom přemýšlela, a myslím, že jsem připravená.
V obývacím pokoji jsem si vytáhla zásuvku s CD a opravdu pečlivě vybírala. Našla jsem svoji nejoblíbenější písničku. Zároveň taky tu nejvýstižnější. Zpívá se v ní o smrti, stesku, a žádné naději. Zasunula jsem cédéčko do přehrávače, a výrazně jsem zvýšila hlasitost, aby to bylo slyšet až do koupelny, a navolila repeat. Potom jsem došla do koupelny a vytáhla žiletku, kterou už jsem dlouho uchovávala ve skříni. Sedla jsem si do sprchového koutu a prostě jsem to udělala. Po chvíli jsem už bolest ani necítila. Jen jsem se dívala, jak moje krev stéká po kalhotách a po dlaždičkách do kanálku. Pomalu jsem se zvedla a pustila na sebe trochu teplé vody. Mísila se se slzami, které se kutálely po mých tvářích. Tiše jsem poslouchala jednotlivá slova písně, jejíž tóny zněly celým bytem. Po nějaké době jsem začala přemýšlet, jestli jsem neudělala hloupost, ale na cokoliv už jsem byla příliš slabá. Poslední věta ze smutného textu, co jsem zaslechla, zněla: Už nemůžu dál…
Na pár okamžiků se mi před očima zjevil on. On, kvůli kterému jsem skoncovala s životem. Jen pár okamžiků. Nic víc. Všude jen nekonečná tma. Vtom jsem pochopila, jak je sebevražda hloupá. Nikdy se s ním už neuvidím. Měla jsem aspoň malou šanci dostat se z toho, ale teď už mi v uších zní jen píseň…
Vtom okamžení, jakoby z dáli, zasvítilo prudké, ale přesto nádherné světlo. Zaposlouchala jsem se do hlasu, který z něho vycházel. Mluvil o smrti, o tom, co jsem prožila a o tom, zda chci opravdu skončit. Prý je ještě možnost otočit se a zkusit napravit svůj život. Najednou se předemnou zjevili mí rodiče, kteří umřeli, když mi bylo 10. Mluvili ke mně a já si vzpomněla na lidi tam někde v tom druhém světě a začala pochybovat o svém činu. Chtěla jsem se vrátit. Nikdy jsem nezažila pocit takového odloučení, jako když jsem se pomalu otočila zády k zářícímu světlu. A nastala znovu tma…
Probudila jsem se v nemocnici. Cítila jsem se hrozně slabá. Moc dobře jsem viděla, jak si lidé kolem mě, mí příbuzní a známí, oddechli. Pak mě ale zavalili otázkami a výčitkami, proč jsem to udělala. Vnímala jsem to jen napůl. Pochopila jsem, že on je už mrtvý, a navždy mi bude chybět, ale svůj život už kvůli nikomu nezmařím. Nikdy. A taky nikdy nezapomenu na světlo, které mi bylo bližší, než kdokoliv na celém světě.