o mouše, která už nikdy nechtěla létat

Seděla tam v rohu. Na parapetu. Malá smutná moucha, která už nikdy nechtěla létat. Schoulená do klubíčka. Do klubíčka nejistot a strachu a vzpomínek. Tiše pozorovala svět kolem sebe, svět beze slov a přesto plný zvuků. A vůní. A zrady. Nevěřila. Nikomu. Vzpomínala na dobu, kdy létala. Kdy létali spolu. Vysoko. Skoro až ke slunci. Létala a věřila a pořád se smála. Už nikdy nechtěla znovu létat. Létat znamená padat, dřív nebo později. A pády, pády bolí. A jí to jednou stačilo. Bohatě. Dokud nepoznala Jeho. S Ním se odvážila znovu vzlétnout. Pochopila, že když poletí pomalu a při zemi, nebude to tolik bolet, až spadne. Bude si dávat pozor. Uvěřila a létala. A smála se. Smáli se spolu. Tentokrát nespadla. Narazila do zdi. Bolelo to úplně stejně. Ustřihla si křídla a usadila se tam v rohu. Na parapetu. Malá smutná moucha, která už nikdy nechtěla létat.