Dýka a lucerna

Anotace: nejdřív mi něco vyrazilo dech, a pak jsem o sobě nevěděla....

Bylo to, jako by mě někdo praštil zezadu do zátylku těžkým předmětem. Zakolísala jsem a přepadla přes okraj. Potom mě jen tiše pohltila neprostupná tma.
Nevím, kolik bylo hodin, když jsem se probrala. Všude kolem byla hustá tma a mrazivý chlad.
Na hrudi mě najednou cosi zabolelo. Dotkla jsem se svými prsty na místě nad solarem plexem a zděšeně nahmatala malou prohlubeň. Neměla jsem srdce.
V prostoru, kde jsem se nacházela, nebylo žádné místo, žádný záchytný bod, kam by se mohl člověk vydat. Rukama jsem tápala po vlhké podlaze a nalezla ostrý předmět. I ve tmě se dalo zřetelně rozeznat, že se jedná o dýku. Chvilku jsem si s ní bezděčně pohrávala a nechala ji klouzat po zápěstí nahoru a zpět.
Když na zem dopadla první kapka, podlaha se začala točit ďábelskou rychlostí a neznámá síla mě vynášela nahoru. Tma se pomalu začala přeměňovat.
Prosvítala v ní krásná zeleň a v pozadí se začal rýsovat horizont krajiny. Strop se zabarvil do tyrkysově modré a vzduch voněl lesem.
Dopadla jsem tvrdě na malou mýtinku. Přede mnou, za malým smrčkem, seděla zvláštní dvojice. Chlapec s děvčetem. V ruce drželi papír a pastelky. Dívali se na vzdálené pohoří a občas pronesli pár slov. Najednou chlapec zdvihl ruku a přejel jí prstem po zádech. Pár tahy na záda napsal první vyznání.
Miluji Tě.
Zelená se začala ztrácet, zmizely i děti, a svěží vzduch vystřídal zatuchlý pach. Letěla jsem dál, neznámo kam a neznámo proč.
Do tmy se rozsvítilo několik světýlek, stále se přibližovala a sílila. Když už se síla světla nedala vydržet, všechno ustalo. Kolem se rozprostřela růžová mlha a rozezněl se nebeský zpěv. Moje ruce byly bílé jako padlý sníh a nekonečná hloubka plnila číši mého srdce až po okraj. Ze zářícího závoje světla se vykreslil bod ještě zářivější, přibližoval se plavě a vznosně. Se zatajeným dechem jsem napnula ruku jemu vstříc, vyšlehl mocný záblesk světla, a vzájemným dotekem opět všechno ustalo.
Bylo ráno, muselo být, protože když jsem otevřela oči, světlo mi neúprosně svítilo do tváře. Stačilo pár okamžiků, abych viděla, že jsem zase zpátky v té naprosté samotě. Tentokrát mi ale byla přidělena lucerna s dohořívajícím knotem.
Bezmyšlenkovitě jsem vstala a zamířila k ní. Ač mě těžké nohy táhly k zemi a podlaha štípala do bosých chodidel, dotek ocelového poutka ve mně vyvolával pocit klidu. Netrvalo to nijak dlouho a nalezla jsem staré a prošlapané kamenné schodiště stoupající kamsi do výšky. Bez jediného zaváhání jsem své kroky svedla po něm nahoru.
Čím výš jsem byla, tím mi bylo tepleji. A když jsem se pak zastavila, abych popadla dech, knot lucerny naposledy vydechnul.
Ale místo toho, aby mě obklopila ta studená tma, hladil mě po tvářích vlahý vánek a objímala inkoustová modř posetá tisícem malých zlatých teček.
Seděla jsem v trávě a poslouchala píseň noci. Táhla se potichu podél lesa a napříč loukou. A tam, těsně u cesty, stáli ti dva; dívka s chlapcem, opření o sebe, dívali se na tu nádheru nad sebou.
Nemohla jsem slyšet, co si povídají, zato ale vidět to, co jejich očím zůstane asi navždy utajeno.

Roj hvězdiček nad jejich hlavami se dal do pohybu. Točil se kolem dokola do malé spirálky a zase se pomalu rozmotával. Po chvilce vesmírného tančení se zastavil, ukazujíce světu třpytivou ležatou osmičku.

Píseň lesa mi ještě doznívala v uších, když jsem se vrátila zpátky na chladné schodiště. Potmě jsem se vydala dál a lehkým úsměvem na rtech.
Po dlouhé chvíli se schodiště stočilo mírně vlevo a stoupalo stále strměji. Jeho povrch byl stále sešlapanější a na krajích se prastarý kámen drolil do hloubky pode mnou.
Došla jsem až na samý vrchol, kde byla dřevěná dubová brána, skrze jejíž nedoléhající spáry prosvítalo zlatavé světlo. Naplnil mě zvláštní pocit. Štěstí, že jsem došla k cíli, se mísilo se strachem, co mě čeká za těžkými vraty. Položila jsem ruku na ohmatanou kliku. Podívala jsem se do černočerné hloubky pod sebou a na paprsek proudící dovnitř klíčovou dírkou. Letmý pohled zpět na pár stovek schodů, pod nimiž, kdesi v hloubce, leží kudla potřísněná krví. Naposledy jsem se nadechla a zabrala za kliku.
Prudce jsem se zarazila. Místo uzavřeného prostoru se všude, kam oko dohlédlo, rozprostírala tyrkysově modrá obloha, po níž plula mohutná šlehačková oblaka. Zdola byl slyšet tichý zpěv ptáků. Nebylo kam jinak jít. Otočila jsem se přes rameno a dýchla na mě ona chladná hloubka. Oproti tomu září zalité nebe přede mnou.
Nezbývalo než skočit.
Vítr mi hučel do uší, jako bych stála přímo u obrovské turbíny letadlového motoru. Najednou hluk začal slábnout, až zmizel úplně. Přebil jej známý něžný andělský zpěv. Cítila jsem, jako by mě někdo opatrně chytil za ruku a zbrzdil ten rychlý pád. Zvedla jsem hlavu a hleděla do tváře té nejnádhernější bytosti.
Nebyl to muž ani žena, díval se na svět blankytnějšíma a hlubšíma očima, než bylo samotné nebe, tělo měl průhledné a zářivě perleťové a křídla obrovská s rozpětím albatrose.
Na krátký okamžik se zastavil čas.
A já konečně pochopila, proč jsem tehdy dole ve sklepení vlastní duše dostala druhou šanci.(…)
Jakoby zachytil mou myšlenku, ladně se snesl dolů a postavil mě přímo na místo, odkud jsem začínala. A potom navždy zmizel.

Rozhlédla jsem se kolem. Všechno bylo tak, jako před těmi několika okamžiky, předtím než jsem spadla dolů.
Jen na trávě přede mnou ležela lucerna a kudla.
Jako věčná připomínka na pád na dno.