Znásilnění

Anotace: Myslím, že anotace je zbytečná

,,Šárko, chtěla bych ti někoho představit," usmívala se žena, jménem Hedvika, která měla krátce před čtyřicátými narozeninami. Měla jedinou dceru - Šárku, která jí byla velice podobná. ,,To je pan Berousek!" Pohled dívky spočinul na padesátníkovi oděném v obleku. ,,Naškrobenej dědek," pomyslela si, ale podala mu ruku. Muž se k ní sklonil a tiskl na ní ústa. ,,Pan Berousek..." ,,Jindřich, slečna by mi přece mohla tykat, když tu teď budem takhle bydlet pohromadě." ,,Cože?" ,,No miláčku, chtěla jsem ti to říct, ale Jindříšek ti to řekl sám." Šárka se nechápavě podívala na matku, tohle opravdu nečekala. Věděla, že matka si jednoho dne někoho najde, že zapomene na jejího otce, který si nejdříve užil a pak utekl, ale nepočítala, že to bude tak brzo, vlastně s tím nepočítala vůbec.
,,Jindro, za týden mám narozeniny, tak no chtěla bych tě na ně pozvat."
,,Mami, proč pana Berouska zveš, když už tu s námi bude přebývati?" řekla Šárka, podlézavým tónem, ten muž se jí totiž vůbec nelíbil. Čas plynul a oslava se kvapně blížila. Hedvika pozvala mnoho přátel, čtyřicítku přece neslavíte každý den. A Šárka chtěla, aby se oslava mámě vydařila. Stoly byly plné alkoholu, který však začal nebezpečně mizet v Jindřichu Berouskovi. Šárka byla unavená, a tak si šla lehnout do svého pokoje v podkroví. Vlastně měla celé podkroví pro sebe. Když se vylezlo po schodech nahoru, přivítaly vás květiny a obrovská knihovna. Na knihách si Šárka velmi zakládala. Uprostřed dvou palem obdivuhodných rozdílu byla nezřetelná futra. Z vrchu měla puštěné skleněné korálky, které po odrazu světla hrály všemi barvami. Při vkročení do čtvercové místnosti přivítaly návštěvníka postel, skříň a pracovní stůl a spousta polic s bonsayemi. Vše v dokonalé harmonii. Šárka se ve svém království cítila výborně. Stoupla si k oknu a chvíli pozorovala hvězdy. Myslela na Filipa. Jenže ten byl ve Španělsku u své matky. Zajímavá rodinka, syn žije s otcem a milenkou v České republice a matka žije ve Španělsku, ale všem to prý vyhovuje. Stála tam a tiskla k sobě plyšového méďu, najednou za sebou ucítila zrychlený dech. Lekla se. Matka nikdy do jejího pokoje bez zaklepání nevkročila. Chtěla se otočit, ale už bylo pozdě, něčí ruce ji bolestivě stisky a hodily na postel. Chtěla křičet, ale ten člověk byl rychlejší a zacpal ji pusu kapesníkem. Strhal z ní oblečení, nechal ji jen ve spodním prádle. Šárka se klepala hrůzou a děsem z toho, co se bude dít, a byla rozhodnutá se bránit. Nejasná osoba rožla lampu na čtení. V jejím svitu se odrážel obličej matčina přítele Jindřicha Berouska. Chtěla ječet, ale nemohla. Dala ruce v pěst, aby se alespoň takto mohla bránit, ale Jindřich byl rychlejší. Vytáhl nůž a prodlužovací drát. S pohrůžkou, že jí zabije, jestli nebude hodná holčička, ji zavázal ruce. Dívka se nemohla bránit. Cítila jen zrychlený dech blízko svého těla. Hladil ji všude, kde to bylo možné. Nakonec z ní strhl i to spodní prádlo.

,,Jestli něco cekneš tvojí matce, tak uvidíš!!" zahrozil a pro jistotu ji řízl do ruky. Šárka si moc přála, aby to byl jen zlý sen, jenže nebyl. Krev z ruky kapala na podlahu. Vzala kapesník a přidržela si ho u rány. Lehla si na zem, na posteli teď ležet nemohla. Neměla sílu. Její postel se jí hnusila. Hnusil se jí její pokoj, který předtím měla tak ráda.

,,Šáry, Šárko! Vstávej! Honem!" buší matka na dveře. Šárka se probouzí na zemi. Doufala, že se vše promění v sen a ona se probudí ve své posteli, ale ne. Zradila ji. Zradil ji celý pokojíček a hlavně máma. ,,Šárinko, no tak vztávej, půjdeš nakoupit ano?" Dívka se vybelhala z pokoje a rovnou na záchod, je jí hrozně zle. Zvrací. ,,Šáry, co se děje?" ptá se starostlivá matka. ,,Ale nic, jen jen je mi trochu blbě." ,,To máš určitě z toho jídla z tý včerejší oslavy, zlato. Asi jsi se přejedla." ,,Jo nejspíš jo. A co teda chceš nakoupit?" ,,Přece tě nepoženu do obchodu, když ti není dobře." ,,Ale ne, už mi není zas tak hrozně. Půjdu se projít, aspoň se nadýchám čerstvýho vzduchu." Když se s chlebem vrátila domů, ucítila charakteristický zápach slaniny. Slaninu nenáviděla. A teď ji cítí a vidí na pánvičce s vajíčkama. Zase se jí chce zvracet. Ani se nevyzula a už běží na záchod. ,,S tou holkou něco je," řekne starostlivě Hedvika. ,,Neměla včera tak chlastat." ,,Ale vždyť ona nikdy nepije." ,,A to ti řekl kdo, ona sama? Prosím tě. Je jako všechny ty holky. Minisukýnky. Make-up. Alkohol, drogy..... sex." Hedvika na tohle nebyla schopná nic říct. Nachytala Jindřichovi snídani a šla nahoru za Šárkou. Šárka seděla ubrečená za stolem počítače. Došel jí email od Filipa. Psal, že se za týden vrátí. Tak strašně si přála sednout do tramvaje, jet na druhý konec města, zazvonit u dveří a být s Filipem, jenže to nešlo. Filip tu nebyl. Slzy se pomalu kutálely z tváře dolů. Najednou se otevřely dveře. Strašně se lekla. Protože ta osoba vkročila bez zaklepání. Naštěstí to byla matka. Hedvika uviděla svou dceru, jak se třepala strachy a ubrečenou. ,,No tak broučku, beruško, co se ti stalo." Šárka nebyla schopná nic říct, jen mámu pevně chytla kolem ramen a brečela." ,,Šárinko moje, já ti chci pomoct, ale nemůžu, protože nevím, co se ti stalo. Šárko, no tak, já jsem tvoje máma." Ale Šárka nemohla. Zmohla se jen na: ,,Mami!" a znova svou matku pevně objala. Asi po hodině usla své matce v náručí.