Setkání na sklonku života

Setkání na sklonku života

Anotace: ...a dívka sebou trhla. Jak se otáčela za tím známým a očekávaným hlasem, ztratila rovnováhu a pomalu začala pozadu padat do prostoru pod sebou... zadíval se na dívku ležící na zemi. Tak nehybnou, bledou, tak krásnou, tak mladou... please coment :)

Slabé paprsky nemocně bledého slunce se prodírají skrz šedivá mračna podzimního dne. Nahé stromy, zbavené listí, pohybují svými korunami v rytmu větru táhnoucího se od řeky. Seschlé zežloutlé šaty stromů se prohánějí parkem.

Po hladké šedé asfaltové cestě kráčí osamělá postava. Vysoká štíhlá dívka s červenohnědými vlasy se prochází parkem. Zatímco její nohy oblečené ve světlých džínách s bílým páskem pomalu ukrajují zbývající cestu, rozpuštěné vlnité vlasy jí povlávají kolem jemného obličeje sklopeného k zemi. Občas trochu nadzdvihne hlavu a pozorněji se zahledí po okolí, ale rychle ji zase stahuje zpět mezi nachýlená ramena. Je jí zima. Ne ona není zima jí, ona je prostě zima. Chlad ji štípe do tváří, takže je má zase narůžovělé. Prohnal se kolem ní ještě silnější závan větru než za celou cestu a donutil ji tak, aby zabořila ruce ještě víc do kapes černé bundy.

Zastavila se. Byla asi v polovině cesty přes park. Zadívala se na louku a zběžně pohlédla na psy - kolie, jezevčík, knírač, ovčák a voříšek – všechny je znala jménem a přesně si dokázala vybavit tváře jejich majitelů. Aby ne za ten rok, napadlo ji a usmála se. To musí být tak tři čtvrtě na čtyři – to je jediná doba, kdy tu tihle všichni jsou. A jistě, tenhle tu taky jindy neběhá... usmála se na postaršího muže, který jí úsměv oplatil. Vzadu mezi stromy uviděla dívku, o něco mladší, než byla ona sama, jak se vítá se svým chlapcem. Jak dlouho spolu jsou? Tři týdny? Smutně si povzdechla a podívala se na žlutavý ciferníček náramkových hodinek. Jen se o svém odhadu přesvědčila. Opět schovala ruce do kapes, vydala se dál po cestě a znovu se ponořila do svých myšlenek.

Zašla za mírný ohyb a vytáhla krabičku cigaret. Zapálila si. Sešla dolů k řece a sledovala klidně plynoucí hladinu tmavé řeky. Jak je dnes všechno studené a pochmurné... Stejně jako moje myšlenky... Mívala poslední dobou špatnou náladu. Nebyla rozčilená, spíš... smutná. Z celého týdne se vždycky těšila jen na dva dny a z těch dvou dnů, vždy jen na jeden jediný kratičký okamžik, dnes je jeden z těch dní, ale na svoje “světýlko dne“ si ještě chvíli počká. Ten den rozhodně nebyl stvořený pro vycházku, ale ona musela jít. Prostě musela. Pomalu vyfoukla cigaretový kouř a sledovala, jak se rozplývá ve vzduchu. Úplně ji to fascinovalo. Od vždycky. Sklopila pohled k pozvolna uhořívající cigaretě. Potáhla si a žhavý červený okraj se posunul k filtru o něco rychleji. Ještě na dvakrát, usoudila a vypustila zbytek kouře z pootevřených úst s úzkými červenými rty.

Dokouřila a vyšla zpět na cestu. Po několika krocích uviděla malou holčičku vracející se z hudebky. Přiblížily se na pár kroků, děvče se jí zeptalo, kolik je hodin. „Čtyři deset,“ usmála se. Opakovalo se to vždycky. Pokaždé ji potkala ve čtyři deset na tomhle úseku cesty. Už se nedivila, zvykla si. Zvykla na to, že snad každý, koho tu potkává, má svůj určitý rituál, který vždy dodrží. Stejně jako ona. Nic jiného tak pravidelně nedělá, ale tohle svoje procházení dodržuje. Za každého počasí, ve stejnou dobu. Už rok...

Podívala se na nebe a nervózně koukla na hodinky. Každou chvíli už tu přeci musí být. A opravdu, jen to domyslela, uslyšela kolo a zpoza zatáčky vyjel cyklista. Asi dvacetiletý mladík zpomalil a usmál se na ni. Opětovala jeho úsměv a nesměle ho pozdravila. Poprvé. Překvapilo ho to, ale okamžitě odpověděl a usmál se ještě víc. Pak už byl pryč. Otočila se za ním a už jen zahlédla, jak se otáčí zpět. Zhluboka vydechla a zelené oči se jí na několik okamžiků rozzářily nezměrnou radostí stejně jako zbytek obličeje.

Pro tohle žila poslední dva měsíce. To jediné ji poslední dva měsíce drželo při životě a rozjasňovalo chmurné, šedivé dny. Nebýt toho, že ho před těmi osmi týdny potkala a potkávala ho té doby pravidelně, možná by tu teď nebyla. Nikdy na sebe nepromluvili ani slovo. Jen se usmívali. Ten úsměv milovala. Žila z něho. A dnes poprvé uslyšela i jeho hlas. Připadal jí dokonalý. Cítila z něj nezměrnou energii, ale klid, vyrovnanost a harmonii... To vše se na ni na krátkou dobu přeneslo z jednoho jediného slova. Toužila ho slyšet znovu a věděla, že ta touha ji bude nějakou dobu živit.

Vyšla z parku, zahnula doleva na most a zastavila se. Dívala se dál po proudu řeky. Daleko, až tam, kde právě zapadalo slunce. Západ byl toho dne slabě narůžovělý, jako okvětní lístky růžovo-bílé růže....

O čtyři dny později šla ta dívka opět stejnou cestou. Dnes byla však velmi nervózní. Bylo to na ní vidět, krok měla uspěchaný, kolem sebe se nerozhlížela a když si zapalovala cigaretu, ruce se jí třásly. Tentokrát si dala dvě. Opravdu ho potřebovala vidět a slyšet. Nemohla se dočkat, byla téměř na pokraji zhroucení. Šla mnohem rychleji než kdykoli před tím a děvče z hudebky potkala až na začátku mostu.

Došla do jeho poloviny a zastavila se. Chytila se studeného zeleného zábradlí a nervózně si podupávala nohou. Pohlédla na opačný konec mostu, než byl ten, ze kterého přišla. Nic. Přelezla zábradlí. Věděla, že tu touhle dobou nikdo nebývá. Kromě něj. A on už tu měl přeci dávno být. Už se nedržela zábradlí, jen stála na úzkém pruhu nad řekou a dívala se kamsi do daleka. Najednou zpoza stromů na tom konci, který prve sledovala, vyšel chodec. Uviděl dívku a poznal její bundu. „Ne! Stůj!“ vykřikl a dívka sebou trhla. Jak se otáčela za tím známým a očekávaným hlasem, ztratila rovnováhu a pomalu začala pozadu padat do prostoru pod sebou. „To ne!“ opět vykřikl chodec a rozběhl se k místu, kde ještě před vteřinou stála ta dokonalá dívka, která se mu tolik líbila a jejíž nádherné zelené oči se s jeho na okamžik střetly s výrazem nepopsatelné hrůzy, bezmoci a zoufalství.

Doběhl k onomu místu a bez rozmýšlení přeskočil zábradlí. Během několika vteřin opadl do ledové vody. Vynořil se a rozhlédl kolem sebe. Nikde nic. Jen kousek od něj, blíž ke břehu, se čeřila voda v jiném intervalu. Nadechl se a opět zmizel pod vodou. Pátral všude kolem sebe v ledové temnotě a najednou rukou něco zachytil. Měl štěstí, byla to ona. Vynořil se s ní a plaval ke břehu. Vytáhl ji na souš a svlékl těžkou, mokrou bundu. Snažil se jí dostat vodu z plic a při tom na ni mluvil: „Ne, prosím... prosím, neumírej... lásko... ani tě neznám.... nevím o tobě nic, jen to, že teď nesmíš umřít... rozumíš? Prosím!“ zkusil umělé dýchání. „Můj bože, co se stalo?“ uslyšel za sebou a rychle se otočil. Uviděl starší manželský pár. „Spadla do vody. Rychle zavolejte záchranku!“ ani to nemusel říkat, žena už telefonovala. Muž si sundal bundu a položil mu ji přes ramena a zadíval se na dívku ležící na zemi. Tak nehybnou, bledou, tak krásnou, tak mladou... Mladík pokračoval v oživování. Záchranka přijela neskutečně rychle. „Co s ní bude?“ ptal se záchranáře, který už zavíral dveře. „Je hodně podchlazená -“ pokrčil rameny, „ale udělal jste, co jste mohl. Možná jste jí zachránil život.“ „Možná?!“ mladík byl zoufalý. „Jak říkám, víc jste udělat nemohl. Nikdo ne,“ zavřel za sebou dveře a sanita se s houkáním rozjela.

Na mostě stojí tři lidé a dívají se do dáli. Daleko, daleko, tam, kde mizí houkání sanitky. Slunce zapadá a obzor je rudý jako krev. Z nebe se začnou snášet sněhové vločky...
Autor Cristinne, 08.11.2006
Přečteno 466x
Tipy 2
Poslední tipující: Baldeus
ikonkaKomentáře (11)
ikonkaKomentujících (11)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Je pokračování? Úplně drsně jsem se u toho zamyslel a představoval si to jako film =)

01.08.2008 14:54:00 | Baldeus

Moc pěkné. Myslíš, že je možné se do někoho zamilovat tak, jak si to popsala, v tak krátké době, aniž bys toho dotyčnýho znala? No nevim, nevim.. :)

12.06.2007 22:01:00 | Seal

to je fakt hodně povedený. :) jen nemělo by tam bejt místo 'opadl do vody' dopadl??

04.06.2007 10:44:00 | niemante

Myslím, že cigareta doplnila jen charakteristiku její zoufalé povahy!

16.05.2007 18:39:00 | B.B.Black

povedený;)go on

07.05.2007 13:55:00 | fly apple pie

vehnalo mi to slzy do očí... nádhera... Super... Nemám slov... Umřít, to jo... Takhle... Třeba ho ještě slyšela, když k ní mluvil... Třeba...

03.05.2007 13:21:00 | black.heart

Tolik smutku a zoufalství :(((

31.12.2006 16:35:00 | mobo

Krasny, pekně se čtou povídky, kde je kluk zachráncem... Jazykově uvolněné...Piš dál, rád se u Tebe zastavím na pár chvil a začtu se...

01.12.2006 18:04:00 | Brouzdal

cristinne,nadhera!jsem rada,ze jsem si ji precetla..neukonceny konec je fajn,ty mam nejradsi a proste jsem tou povidkou byla naaadsena...:)

19.11.2006 23:55:00 | Me and you and all the others

hlavně ne pokračování:) tim by se to přece celý pokazilo... a to by byla škoda. moc hezkej nápad, takovej až trochu pohádkovej.. někomu kazily dojem cigarety (panebože...), někomu zase ten hrdinskej záchranářskej čin, naštěstí neni úplně jistý, jestli přežije nebo ne. nechci vypadat jakože se v tragickejch koncích vyžívam (možná vyžívam), ale maj prostě něco do sebe. a když už to neni tragický, ať je to aspoň neukončený. nesnášim happyendy. každopádně se ti to fakt moc povedlo :)

15.11.2006 12:06:00 | bittersweet

Toto je moje chyba, nemůžu ti to vyčítat, ale celý příběh se mi zkazil těmi cigaretami. Prostě nemám rád lidi, co kouří. To mi ten příběh zkazilo, a i když byl jinak sqelý, už jsem ho četl s trochu negativním nádechem.Promiň...nemůžeš za to

09.11.2006 17:37:00 | Muta cum liquida

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí