Kapka krve

Anotace: Příběh o strachu, bezmoci, síle přátelství a ztráty a o tom, jak je důležité mít se na koho obrátit. Je to smutné a odraz toho, co se za posledních několik měsíců odehrávalo v mém životě...Prostě trochu pravdy a trochu fantazie, co je co je na vás...

Se slzami v očích se podívám na své obvazem převázané ruce. Pokaždé, když mi bylo mizerně a své ruce jsem obdarovala další krvavou řeznou ranou, měla jsem pocit, že ze mě spolu s kapkami krve vytéká část onoho problému..... Bolestně zavřu oči.....................

* * *

Vše začalo asi před půl rokem, když jsem se seznámila s Karolínou. Okamžitě se z nás staly nejlepší kamarádky. Věděla jsem, že se jí můžu s čímkoliv. Za týden jsem si připadala, že ji znám snad celý život. Jediné, čeho si nemohla odvyknout, bylo její řezání do kůže. Na ten den, kdy mi poprvé ukázala svou zjizvenou ruku, nikdy nezapomenu. Především proto, že ještě ten večer jsem prvně sáhla po své rybičce. Strašně jsem se pohádala se svým klukem a nevěděla jsem co dál... Od té chvíle už jsem nikdy nic neřešila bez žiletky. Mamka si ničeho nevšimla, taky jak se můžu divit, protože má plné ruce práce mojí mladší sestřičky Viki. Navíc poslední dobou jsem jí byla plně fuk, jen mi párkrát denně nakázala, co mám udělat, ale jinak jsem většinu času trávila sama ve svém pokoji s žiletkou v ruce. Asi mámě trvalo příliš dlouho, než si uvědomila, že se něco děje. Moc pozdě na to, aby to dokázala zastavit, i když musím uznat, že je opravdu hodně divné chodit i v těch největších vedrech v mikině nebo tričku s dlouhým rukávem..... Má jediná opora byla Kara. Chápala moje pocity, věděla, jak je v tomhle stádiu těžký návrat na začátek. Obě jsme do toho spadly až moc hluboko. Místo abychom si volné hodiny užívaly s ostatníma ze třídy, tak jsme se zavřely na záchodě a snažily se najít východisko. Nakonec i to skončilo.... nebo jsme to spíš vzdaly. Radši jsme si zašly koupit nové žiletky. Vlastně tohle je podobný jako drogy - chceš s tím přestat, jenže sám se z toho nedostaneš, spíš se to ještě zhoršuje. Musí přijít něco, co tě prostě donutí. U mě tím něčím byla samozřejmě zase Karča...

Bylo těsně před Vánocemi. Tenkrát jsem Karol objala naposledy. Dva dny po Vánocích mi máma zaklepala na dveře. Ten pohled v jejích očích byl plný soucitu, něhy, snahy pochopit. Klekla si za mnou na zem, obejmula mě a zašeptla: ,,Nech toho, Niki, prosím." Náhle jsem pochopila, že se něco stalo s Karolínou. Vystrašeně jsem sebou trhla: ,,Co se jí stalo?" Mámin výraz mluvil za vše. Do očí se mi nahrnulo jezero slz. Pevně jsem se k matce přitiskla. V hlavě mi znělo jediné: ,,Proč? Proč já žiju a ona ne? Jak to, že jsem nedokázala pomoct aspoň jí, když ne sobe?" Takhle jsem brečela, až dokud jsem vyčerpáním neusnula.

Za týden měla Karča pohřeb. Do té doby jsem nic strašnějšího nezažila. Navíc na jejích rodičích šlo jasně vidět, že mi to dávají za vinu. A já jsem zase věděla, že jsem vinna. Nebyla jsem schopna slova. Sotva jsme dojeli domů, mlčky jsem se zavřela v pokoji. Lehla jsem si na postel, podívala se do stropu a přemýšlela. Všude kolem se na mě na fotkách usmívala a teď byla pryč. Takhle jsem tam ležela několik hodin a nemyslela jsem na nic než na to, že musím žiletku doprovodit na věčnou cestu. Potichu jsem se vyplížila z bytu a s mokrýma očima jsem běžela k "našemu" místu. S Karou jsme se tam scházely vždy mimo školu. Vše tam hýřilo optimismem. Věděla jsem, že dnes na ono místo běžím naposledy. Rozčileně jsem se posadila na lavičku a vytáhla z kapsy žiletku. ,,To ty za to můžeš," obořila jsem se na ni. Řasenku jsem měla pláčem rozmazanou pláčem po celém obličeji. Třásla jsem se zimou, ale poručit jsem si nemohla. Po celé ruce mi tekla krev, obličej zkřivený bolestí. Řezala jsem se, dokud jsem byla schopna, nakonec jsem omdlela.

Otevřu oči. Po tváři mi stále stékají proudy slané vody. Včera večer mě na té lavičce uviděl nějaký pejskař, jak mi řekla primářka. Okamžitě zavolal záchranku, čímž mi prý zachránil život. Rukávem od nemocniční košile si otřu oči. Vtom se otevřou dveře a do pokoje pomalinku vpluje maminka. Znovu si padneme kolem krku, na slova se nevzmůžeme ani jedna. Avšak po několika minutách špitnu: ,,Promiň."