Umírající anděl

Vzduchem se snáší pírko. Pírko černé, jako nebe bez hvězd. Na skále nad městem sedí postava, nad kterou se vzpínají dva temné tvary. Křídla. Postava se dívá na západ slunce a v očích má slzy. Je to temný anděl. Zrovna umírá a tohle je jeho poslední západ slunce. Jeho duše se rozletěla jenom díky nešťastné lásce. Lásce anděla k člověku. Z oka se mu svezla další kapka ze studnice slz, další pírko se uvolnilo z kdysi majestátních tmavých křídel, která ochraňovala lidi před smutkem. Ztrácí se před očima, s každou slzou se uvolní další pírko, které okamžitě odnese vítr. Pírek je tolik, jako lidí. Každý si může najít to svoje. Každý může mít svůj kousek temného anděla, jen ona ne. Dívka, která jím pohrdla, která zavrhla jeho lásku a kvůli které teď umírá. On jí odpustil. Ví, jaké to je. On také kdysi pohrdal láskou, ale po své smrti se stal temným andělem. Změnil se a i ona se změní. Slunce zapadlo a posledními paprsky se k zemi snáší poslední pírko. Na skále byste našli jen jediný pozůstatek toho, že zde zemřel anděl. Černou růži vyrůstající z kamene. Tato růže nikdy neuvadne, bude zde pro ty, kdo se trápí a pro ty, kdo dovedou milovat a vážit si lásky.