Taková podzimní noc...

Anotace: *Člověk potřebuje samotu, aby pochopil sám sebe. Potřebuje ji k tomu, aby přežil. Aby pochopil ostatní. A proč tedy když je člověk sám, tak umírá?*

Drobná dívka sedí na schodech. Sedí na schodech před svým vchodem a kouká do prázdna.
Rukama objímá kolena a zlehka je tiskne ke svému tělu.
Všude je tma.
Snad by ji nikdo ani neviděl, přes její temně černé oblečení a dlouhé havraní vlasy zakrývající její bledou tvář...
Nikde ani noha.
Už zase utíká od reality...

Sama neví, jestli se má smát nebo brečet. Nikdo tu není, už si nemusí hrát na tu drsnou statečnou holku, kterou nikdo a nic neporazí.
Ano, chtěla by se vybrečet. Vyplavit ze sebe všechen vztek i smutek, co se v ní hromadí, vyplavit ze sebe všechny vzpomínky...
Ale...
Nejde to.
Místo slziček se jí však na tváři objeví drobný úsměv. Úsměv bolesti. Pochopila, že plakat nemůže. Ona pláče uvnitř. Uvnitř svého těla, uvnitř svého srdíčka...

Poprvé za dobu, co tu sedí, odlepila zrak od země. Její pohled se zastavil na desítkách poblikávajících oken v paneláku stojícím před ní.
Každý nejspíš večeří, nebo večeři alespoň chystá. Možná se už někdo chystá jít spát, protože ráno brzo vstává do práce, do školy, do školky... Třeba se někde za těmi skly mazlí zamilovaný pár. Nevnímají nikoho a nic, ale pomalu se taky chystají do pelíšku...

Ucukla pohledem...
Kolik závisti je možno skrývat v tomto nenápadném gestu... Přitiskla k sobě svá kolena pevněji. Hlavu zabořila do stehen, jako by ji tahle poloha měla uchránit před zlými myšlenkami...
Najednou slyší kroky. Někdo si zlehka našlapuje přímo k ní. Dívce začne divoce bušit srdíčko. Strachy se neodváží pohnout, natož se podívat, kdo to je.
Najednou ticho. Kroky ustaly. Cítí však na sobě něčí pohled.
Sebere poslední kousky odvahy a zvedne hlavu.

Nějaká mladá žena stojí naproti a zkoumá ji od shora až dolů... Dívka si ženu taky začne prohlížet. Připadá jí jako víla. Její dlouhé bílé šaty utvrzují její křehkost. Vypadá tak zranitelně a přitom tak silně... A ten její pohled... Jako by se vám dívala přímo do duše...

Jejich pohledy se střetnou. Žena jakoby s úsměvem naznačí, zda si může sednout. Nečeká však na odpověď a posadí se těsně vedle dívky. Vyzařuje z ní neobyčejné světlo, naděje... něco co nejde jen tak popsat...
,,Kdo jsi?" napadne dívku, avšak nahlas neřekne nic...
Žena se opět jen pousměje a poposedne si k dívce ještě blíž.
,,Nemusíš se ptát, sama to přece víš," ozve se jakoby v korunách stromů. Žena však ústa ani nepootevře...
A jak........... jak vlastně mohla vědět, na co dívka myslí?! Tady něco nehraje... vždyť ta žena proklouzla do její mysli!

Dívka chce vstát a utíkat pryč. Její nohy ji však ne a ne poslechnout.
Chce aspoň zakřičet, ať ji někdo pomůže...
Nevypraví však ze sebe ani hlásku...
Žena ji celou dobu pobaveně pozoruje.
,,Nemusíš přede mnou utíkat. Jsem jen výplod tvé mysli, tvého rozumu, výplod tvého těla. A sama před sebou nikam neutečeš..."

Dívka pochopila. Její vztek se v ní začal postupně hromadit. Do rukou i nohou se jí začínal vracet cit. V mžiku se postavila, nenávistně na ženu pohlédla a udělala k ní krok blíž.
Žena se začala nahlas smát. To už dívka nevydržela a začala hystericky křičet. ,,Co tu chceš?! Já tě tu nechci!!! Nikdo se tě o nic neprosil, tak co furt za mnou lezeš?! Táhni a už se nevracej!!! To tys mi dokázala ublížit jako ještě nikdo. To kvůli tobě tu každý večer sedím tak sama. Jako nějaký cvok!!!"
Vidí však, že na ženu řev neplatí. Ta se jen neustále přihlouple usmívá. Dívka už neví jak dál...
,,Chceš mě zabít?!" rozvzlyká se. ,,Prosím, já tě PROSÍM, odejdi! Odejdi už z mého života!!!"
Žena se pousměje, ale opravdu se zvedne.
,,Dobrá tedy. Dnes odejdu. Ale zítra se zas vrátím a ty to víš. Pokud chceš, abych se nadobro ztratila, budeš to muset dokázat sama."
Dívce sklouzne po tváři další slaná kapička.
,,Ale jak?" pohlédne s prosíkem na ženu.
,,Vždyť to sama víš. Musíš na mě přestat myslet. Dočista na mne zapomenout. Zapomenout na MĚ, zapomenout tedy na LÁSKU."

Dívka se rozhlédla kolem sebe.
Všude tma.
Nikde ani noha.
Už ji venku nic nedrží. Odemkne si dveře od vchodu a pomalu vystoupá schody až do svého bytu.
Tam hned vyčerpáním padá na postel.
Pousměje se. ,,Já to přece dokážu. Vím, že to nebude hned, ale časem tě porazím."
Spokojeně se zavrtá pod peřinu a usíná...