Svíce a růže

Anotace: jedna kraťounká zamilovaná povídka s hořkosladkým koncem...komentáře potěší

Světlo jemně pronikalo zaprášenou starou záclonou. Jeho matné paprsky se odrážely od starého lakovaného nábytku. Pavučiny tvořily své lehké vzdušné sítě a klenuly se nad pokojem jako mosty dávno zapomenuté civilizace. Prach vše pokrýval jemnou bílou vrstvu, jako první sníh pokrývá ještě zelená úbočí.
Na osamoceném stolku stála jedna svíce. Její vosk stékal po starém a masivním svícnu v malých proudech a dodával jí vzezření krápníku. Mihotavý plamének tančil v lehkých poryvech průvanu a rozkmital zlověstné stíny po stěnách. Vedle svícnu stála v dlouhé a úzké váze rudá růže. Jediný záblesk života v mrtvém a chladném pokoji.
Kromě vysokých stínů starého nábytku svíce vykreslila na stěně ještě jeden. Siluetu vysokého štíhlého muže, která se pomalu pohnula a došla k oknu. Podle odrazu by člověk soudil mládí a sílu. Nebylo tomu tak. Tvář byla smutná se ztrhanými rysy, jemnými vráskami kolem očí a úst, se stříbrem v uhlově černých vlasech. Světle modré oči mluvily o smutku, starostech a stesku.
Na kratičký okamžik pokoj zaplál oranžovým světlem. To slunce na chviličku prolomilo zeď mraků, těsně před tím, než se ztratilo za obzorem. Lehký, zoufalý sten od postele probral muže a donutil ho odtrhnout oči od západu slunce. Sklesle se vydal k posteli s nebesy.
Zachumlaná ve spoustě bílých peřin a podepřena polštáři, ležela v posteli žena. Světlé vlasy splývaly po útlých ramenou a peřině. Její tvář byla stejná jako tvář muže. Přes její mládí a krásu, byla stará. Stažena bolestí a utrpením nemoci. Oči byly skelné a bezduché.
Smutně pohlédla na muže, jenž si sedl vedle ní na postel. Snažila se zvednout ruku, pohladit ho, chtěla ho políbit, něco mu říct. Na nic z toho ale neměla sílu. Jediné, na co se zmohla, bylo na něj jenom pohlédnout a znova zasténat. Odvrátil svou tvář, aby neviděla slzu, jež po ní stékala.
Lehce ji pohladil po zvrásněné tváři a políbil ji na čelo. Z malého stolečku vytáhl láhev vína a jednu číši. Tu pak naplnil a postavil na stolek. Vůně silného červeného se něžně linula místností.
Muž sáhl do vnitřní kapsy svého saka a vytáhl malý bílý kapesníček. Pomalu rozložil hebké plátno a v jeho útrobách se objevily dvě pilulky. Pak se znova zadíval ženě do očí a lehce jí rozevřel rty. Vložil jí do nich jednu pilulku a dal jí napít vína. Její tvář se stáhla úsilím, jak hlasitě polkla. Další prášek patřil jemu. Snažil se ignorovat jeho hořkou chuť a rychle jej zapil vínem. Vstal a prošel místností. V jejím rohu stál na malé otlučené skřínce starý gramofon. Pomalu položil jehlu na desku a zapnul jej. Ani tichá a příjemná melodie nedokázala rozprášit tíseň a smutek v pokoji. Poté si muž lehl vedle své ženy a sfoukl svíci. Pozoroval její nyní už klidnou a hezkou tvář, dokud i jej pohltila temnota.
Světlo jemně pronikalo zaprášenou starou záclonou. Jeho matné paprsky se odrážely od starého lakovaného nábytku. Pavučiny tvořily své lehké vzdušné sítě a klenuly se nad pokojem jako mosty dávno zapomenuté civilizace. Prach vše pokrýval jemnou bílou vrstvu, jako první sníh pokrývá ještě zelená úbočí.
Na osamoceném stolku stála jedna svíce. Její plamen už byl ale dávno vyhaslý a knot byl zanesen tlustou vrstvou prachu. Vedle svíce stála v úzké váze rudá růže. Nyní mrtvá s opadanými okvětními lístky a svěšenými listy. V pokoji už nebyla ani jiskřička života či citu. Už nic nepřipomínalo minulost. Jen dva milenci stále leželi ve svém objetí plném lásky. Snad na chvilku, snad navždy.