My všichni jsme stejní...

Chodí ulicemi sama. Každý den odchází z domu ve špinavém roztrhaném oblečení, podpírajíc se o starou dřevěnou hůl. Malé děti se před ní schovávají, starší se jí vysmívají a dospělí ji nevidí. Odklání od ní oči, jen aby neviděli bolest stáří, chudoby a samoty. A když se na ni náhodou někdo podívá, nevidí člověka, jen přízrak. Nikdy je nenapadne, že je stejným člověkem jako oni. Že žila svůj krásný život, plný peněz, smíchu, lásky. Přetvařovala se stejně jako všichni ti, které dnes na ulici míjí. Neviděla chudobu, neštěstí, smrt… Dokud se jí nepodívala přímo do očí, když ji opustila její milovaná dcera a pár měsíců poté manžel. Zůstala úplně sama. Nikdo ji nepomohl překonat bolest, jen se na ni všichni dívali s lítostí v očích. Proto se uzavřela do sebe. Ztratila všechny hodnoty a hlavně víru v lidi. Stala se zahořklým přízrakem, který denně vyráží do ulic míjet svou šťastnou minulost, která se k ní otočila zády a odvrací oči, aby neviděla realitu...