Barcelona- část I.

Anotace: Děj se točí okolo fotbalu, ale celkové téma by mělo být o něčem jiném. To ještě nebude poznat asi z prvního dílu, ale věřím, že se mi to povede napsat tak, abyste ho našli, a aby se vám to líbilo, i když to není podle mě u tohoto to nejpodstatnější

Hlouček fanynek obklopil červený sporťák. Přes křik a pískot nadšených dívek nebyl téměř slyšel zvuk klaksonu. Vůz vypnul motor a pomalu se otevřely zadní dveře. Sotva se objevila levá noha, okolní vzduch obohatily nadšené hlasy a výkřiky oslavující novodobé bohy.
Zpoza dveří vykoukl Enrique Rodrigo, osmnáctiletý fotbalový útočník hájící barvy FC Barcelony. Jeho hlava se nosila ve výšce dosahující téměř dvou metrů, upnuté tričko prozrazovalo jeho svalnatou postavu a fyzickou zdatnost. Dokonale učesané trochu kudrnaté navoskované vlasy dokonávaly přesvědčení, že kdyby roztáhl křídla, stal by se andělem strážným. V jeho očích se dalo číst, že jeho volnost, přívětivost a věčný úsměv na tváři není jen přetvářka. Netoužil být celebritou vyplňující obálky prestižních časopisů a idolem všech dívčích srdcí. Ne, že by mu to vadilo, ale on chtěl prostě dobře hrát fotbal a prostřednictvím jeho ukázat světu, že i protihráč nemusí být brán jako nepřítel, ale přítel. Když jste ho viděli na hřišti, hned jste rozpoznali rozdíl mezi vnímáním jeho a ostatních. Hřeby kopaček se zarývaly a trhaly trávník, zatímco on stébla trávy hladil, vzduchem létala sprostá slova, kdežto on se jen pousmál a hrál dál, po vstřeleném gólu se šťastlivec div ne roztrhal přehnanými gesty na rozdíl od Enriqua, který se jen podíval k nebi a natáhl k němu svoji ruku. Bylo vidět, že to má v hlavě srovnané, věděl, co chce, znal svůj cíl. Ale sám by to nejspíš nezvládl, neměl by podporu, neměl by, na koho se obrátit, na koho se spolehnout…
Z druhých dveří vystoupil Maxi Rodrigo, o rok mladší sourozenec plný temperamentu a touhy po atraktivním a akčním životě. Byl odpovídající jižní povahy, opak svého bratra, ale přesto v něčem stejný. Respektoval Enriqua a jeho vyznání a snažil se mu v některých směrech přiblížit. Ale, jak je známo, nezměníte se. Byl poměrně stejně vysoký, ale zakládal si na drsnějším projevu a vzhledu. Nosil delší mokré vlasy, které mu padaly do očí, a strniště s bradkou těsně pod ústy. Hrál za stejný tým, ale poněkud jiným stylem. Jeho úkolem bylo čistit pole pro ostatní hráče. Nežil jen pro fotbal, ale spíše o povědomí u krásných mladých dívek. Po každém zápase si zašel s několika přáteli do blízkého baru, kde pobýval dlouho do noci. To Enrique nedělal. Měl stálou partnerku a té se snažil věnovat co nejvíce z jeho volného času. Jeho srdce tlouklo pro ni a dívky, které do něho byly platonicky zamilované, se snažil ignorovat nebo aspoň nepouštět moc k tělu.
Schylovalo se k finále ligy mistrů. FC Barcelona hostila odvěkého rivala Real Madrid a měla štěstí v tom, že los nalosoval právě stotisícový domácí stadion Nou Camp, na kterém toho dne zavládla nádherná atmosféra. Hráči už byli nastoupeni a netrpělivě čekali, až budou moci vyběhnout na trávník. Carles Puyol si vyměnil vlaječky s Raúlem Gonzálezem a následně dva týmy vběhly na hrací plochu. Obklopilo je skandování názvů týmů, oslavné chorály z kotlů, tribunami se valila mexická vlna a po celém obvodu stadionu tryskaly bengálské ohně. Oba týmy se zformovaly na foto, a pak se seřadily do jedné lajny. Uprostřed stáli tři rozhodčí v červeno-černé kombinaci, vedle nich brankáři Victor Valdés a Iker Casillas, potom obránci, záložníci, mezi nimiž i Maxi a poslední stáli útočníci, do kterých se řadil i Enrique. Stál vůbec poslední a zíral do nebe. Bylo černé, neboť byla noc, ale Enrique v něm, i přes záři oslepujících reflektorů, viděl hvězdy a všechno štěstí světa.
Výkop. Enrique zabíhá za soupeřovu obranu a stopuje si dalekonosný centr. Hodil si míč na druhou nohu, obhodil si soupeře, klička, přihrávka do běhu na Iniestu, ale ten na ni nedosáhl. Madrid získává míč, Carlos vysouvá Beckhama, ten prochází přes Deca a centruje dlouhý balon za vzdálenější tyč. Tam číhá Nistelrooy a nekompromisní hlavičkou skóruje. Real Madrid se dostává do vedení a z ochozů se ozývá pískot. Barcelona vykopává, míč drží na své kopačce Maxi Rodrigo, přihrává Ronaldinhovi, ten se zidanovkou uvolňuje a přihrává Messimu. Mladý argentinský útočník střílí prudkou střelu, která končí na břevně. Odražený míč ještě sbírá Eto´o a vrácí míč do ohně. Enrique se obtáčí okolo Cannavara, patičkou posouvá míč za sebe, tak stojí Ronaldinho a napřahuje… gól! Vysmátý brazilec běží k praporku podělit se s fanoušky o radost ze vstřeleného gólu. Madrid rozehrává a míč ihned letí na Raúla, který je ovšem sestřelen Maxi Rodrigem, a ten následně dostává žlutou kartu. Z nebezpečné vzdálenosti bude rozehrávat přímý kop David Beckham. Rozbíhá se a točený míč zapadá do Valdésovy svatyně. Bílý balet, jak se přezdívá Madridu, se dostává znovu do vedení. Barca s tím do konce prvního poločasu už mnoho neudělá, neboť zbývá pouze jedna minuta. Zambrotta přihrává křižnou přihrávkou Decovi, ale ten nezpracoval a míč končí mimo hřiště. Rozhodčí ukončuje první poločas a mužstva odchází do kabin.
,,Ty vole, co v té obraně děláš?!“ řve rozzuřeně Thuram na Zambrottu, přičemž háže svůj oranžový dres na podlahu. ,,Mamma mia! To ty tam stojíš jak kus žuly, tak drž hubu!“ brání se italský obránce. ,,Hej, hoši, přestaňte! Takhle to nevyhrajem! Musíme si věřit! Držet při sobě a donutit Real, aby zůstal na své polovině!“ diplomaticky a jako správný kapitán prones svou řeč Puyol. Do kabiny vešel nizozemský trenér a nastínil, jak dál…